Jelikož jsme s Efi letos úspěšně odstátnicovaly, dostaly jsme za své neskonalé studijní úspěchy darem kolečkové brusle - to abychom byly neskonale úspěšné nejen na poli vědeckém, ale i sportovním. Nu což, v Brně máme řadu cyklostezek, tak jsme se na jednu z nich, opásány chrániči od hlavy až k patě, vypravily.
Po svých jsme doťapali až na Poříčí, kde se nám vcelku úspěšně podařilo přezout a dokonce i prvních tři sta metrů jsme nevypadaly nijak exoticky. Jenže pak přišel první přechod silnice, a aby toho nebylo málo, byla to silnice s nepředvídatelným semaforem a ...tramvajovými kolejemi. Inu, nebudu vás napínat, první překážku jsme (k pobavení čekajících řidičů) zdolaly.
To jsme ale netušily, že nás co nevidět čeká kopec dolů. Na první pohled strmější než nejstrmější černá sjezdovka. Po několika nesmělých pokusech se Tečka směle rozjela a zmizela v podjezdu (čímž se ochudila o můj fenomenální čelní náraz do zdi), a protože jsem se bála, že už se nevrátí, a že bídně a sama zhynu už na začátku naší cesty, riskla jsem to také.
A pak už to bylo jenom lepší - zvládly jsme kopce, dokopce, dokonce několik mostů a retardérů, nepřejely jsme ani jednu maminku s kočárkem, nezapletly jsme se do kola ani jednoho cyklisty, jen na přejezdu před Ikeou jsme zřejmě vzbudily lítost v několika řidičích, kteří nám dali přednost, čímž si neočekávaně zajistili několik desítek vteřin velmi neotřelé zábavy. Jo, přejezdy jsou naše specialita.
Celkem jsme si to napoprvé spočítaly na 15 kilometrů, což, uznejte, je úctyhodný výkon zasluhující odměnu. A tak jsme se v nejbližší samoobsluze odměnily v chladícím boxu a při té příležitosti jsme se rozhodly, že ještě trochu dopilujeme styl a budeme profíci.
