Trochu jiná předsevzetí

Listuji novým diářem - už jsem si do něj zodpovědně zapsala všechny důležité adresy, narozeniny a poznamenala první události, na které bych sice nezapomněla ani bez toho, ale připadalo mi vhodné alespoň něčím nový sešítek obohatit. A jak se tak spokojeně probírám jedním barevným listem po druhém, objeví se stránka určená k vytyčení cílů pro nadcházející rok. Ne že by mě to nějak překvapilo - už pár let jsem při výběru diáře věrná stejnému nakladatelství - jenže co si tak pamatuji, vloni jsem tuhle stránku použila historicky poprvé, a to když jsem si na ni někdy v září opsala recept na jablečný dort s pudinkem. 

Co s ní letos? Zamyslela jsem se. Uvědomila jsem si, že v mém životě jsou věci, jejichž směřování bych ráda mírně poupravila, věci, jimž bych se ráda více věnovala a věci, na které často zapomínám nebo je odkládám, i když vím, že bych neměla. A tak jsem si řekla, že letos, ještě historičtěji poprvé než loni, použiju sedmnáctou stránku svého diáře. Tentokrát k účelu, k němuž byla předurčena. Ne proto, abych ji zaplnila předsevzetími, která bych ve vzteku nad vlastní nemožností zhruba za tři měsíce z diáře vyškubla (spolu s polovinou plánovacího kalendáře na prosinec na druhé straně), ale abych se v předstihu vybavila na chvíle, kdy budu potřebovat trochu nakopnout a povzbudit. Abych si v několika řádcích ujasnila, na čem má smysl pracovat, na co si čas od času vzpomenout a abych, především ve chvílích, kdy se mi nic nechce, měla na paměti to, co mě baví a naplňuje. Abych nadcházejícími dvanácti měsíci prošla bez zákazů a přikázání, ale také bez výčitek a s dobrým pocitem ze sebe sama.

A kromě toho všeho budu navíc cvičit, zdravě jíst a hranolkám se vyhýbat tááákovýmhle obloukem. A přečtu třicet knížek - zcela vážně.

Vzhůru k pestřejším bloggerským zítřkům!

Už zhruba rok, tedy několik set dní, si říkám, že by bylo opravdu hezké si občas sednout a podělit se o zážitky z druhé strany Atlantiku, zvlášť když jsem tak spolehlivá se psaním e-mailů... A už několik set dní nic. Ani čárka - ani nad samohláskou, tatož pak v souvětí.

A protože pobyt se mi tu pomalu chýlí ke konci a nikdy prý není pozdě začít, tedy ani na konci, rozhodla jsem se k činu a velmi barvitě vám napsat o Color Festivalu, kde jsem byla minulou sobotu. Jenže...

... zhruba za hodinu a půl mi odjíždí autobus do Toronta, kam jedu na dvoudenní výlet. Takže zase nic. Snad po návratu.

Abych ale nic neříkající sypání popela na hlavu doplnila alespoň o nějakou hodnotnou informaci, tak třeba minulý týden na mě v parku spadla opravdová kuldlanka, hele: 

Háňa měsíc za mořem

Dlouho jsem to odkládala, dlouho jsem vlastní lenost a neschopnost omlouvala náročným obdobím zvykání si na nové prostředí, ale řekla jsem si dost, poznatky je třeba sdílet a osvětu šířit všemi možnými kanály. Nuže, první dávka emocí (v několika krátkých a zcela neorganizovaných bodech) k dispozici již dnes!

Nemám pochybnosti o tom, že mnohé z vás zajímá (stejně jako mě) v první řadě jídlo. Je ho tu spousta, zastoupení tu má jakákoli národní kuchyně, na kterou si jen vzpomenete a začínám mít neblahé tušení, že mi to všechno chutná. A vůbec nejhorší na tom je, že cokoli, na co dostanete chuť, je vždycky někde poblíž.

Ukázka jednoho z již zkonzumovaných pokrmů:
 Chipotle Yucatan Chicken (Mňam)

S pestrostí pokrmů souvisí samozřejmě pestrost národnostní. Nevím, jestli "melting pot" je to správné označení, já bych spíš řekla, že je to takový pěkně zamíchaný salát. O místních se dá říct, že jsou z velké většiny k cizincům velmi vlídní (ještě mě tu žádný zaměstnanec veřejných služeb nerozbrečel) a s projevem nadřazenosti nad zoufalým cizincem jsem se setkala zatím jen jednou u poštovní přepážky, kde mi pan poštmistr vyhrožoval, že případnou chybu na podacím lístku si budu muset po dobu dvaceti minut ostudně odpykat v koutě vedle hlavního vchodu - pro výstrahu ostatním.

Kvíz: Kolik národností se na vás usmívá z obrázku?  
Nápověda: A) sedm B) devět C) deset

Další zajímavou kapitolou je móda místních streets a avenues. Také jste už loni zaznamenali invazi podivně střižených krátkých triček u kterých vás napadají pouze dvě základní otázky - Odkud? a Proč? Myslím, že jsem našla odpověď. Domnívám se, že se to všechno šíří odsud a zdrojem výše zmíněného (a pod odkazem vyobrazeného) zla je sušička - nejlepší přítelkyně americké hospodyňky. Už jsem si totiž jedno takové tričko taky vyrobila a v souladu s mým evropským konformismem zřejmě již navždy zůstane skryto v nejtmavších útrobách skříně. Bohužel někteří oděvní designéři výsledek pojali jako kouzlo nechtěného a oblečení v sušičkové úpravě začali produkovat ve velkém. Jupí!

Kromě konzumace čehokoli, navštěvování poštovních úřadů, sledování módních trendů a publikování chaotických článků mám samozřejmě i jiné aktivity, z hlediska osobnostního a intelektuálního rozvoje mnohem hodnotnější, ale o tom třeba někdy příště.

Pac a pusu posílá

Háňa

Víkend v lese

Koncem minulého týdne jsem se vydala přes půl republiky jenom proto, abych prodloužený víkend strávila uprostřed lesa, ve srubu bez elektřiny a bez vody, kde největší očistu těla pácháte čištěním zubů, případně mytím rukou, na které stejně dříve či později rezignujete, kde vaření probíhá výhradně na ohni, kde je striktně dodržováno stolování při zasedacím pořádku alá všichni kolem kotlíku a kde se vám vůně kouře doslova zažere do vlasů i konečků prstů na několik následujících dní. Kde si uvědomíte, že jsou věci, které vás přes svou nepohodlnost a neslučitelnost s moderní městskou civilizací nepřestanou dělat šťastnými. Dost možná právě pro ni.

A patří k tomu i další činnost - vlastně ta úplně nejdůležitější, při níž si občas říkáte: "Mám já tohle zapotřebí?" To když se třeba o půlnoci drápete ke hřbitovu jenom proto, abyste tam schovali několik barevných kartiček, týden lepíte šupiny na dvoumetrového kartonového draka a nutíte své technicky zdatné rodinné příslušníky, aby vymysleli, jak bude to zvíře létat nebo když už po sté předvádíte bez úspěchu dvěma nešťastným kukadlům na pokraji zoufalství, jak se váže dračí smyčka. Ale jsou to právě ty věci, které děláte jenom pro ně samé, které vám vlévají do žil pocit radosti a naplnění. 

No, a původně jsem Vám chtěla jenom říct, že na svatého Václava jsme se s oddílem vydali na první letošní třídenní výpravu - do malého srubu u Zdislavy, kterému říkáme U Tisu. Že počtem zúčastněných se jednalo spíše o akci komorního charakteru, ale protože sluníčka, chutné krmě a hravé nálady se nám dostávalo ve velkém, nikdo si toho vlastně ani nevšiml. A že fotky najdete již tradičně na rajčeti a článek (bez hlubokomyslného rozjímání) pak v listopadovém Kalendáři Liberecka.

Jak jsem se přestěhovala

Dnes mám výročí. Přesně před týdnem jsem totiž změnila své brněnské bydliště. Od bandy kluků jsem se přestěhovala do ryze dívčího bytu a hlavně - do svého vlastního pokoje.

Konečně se mi podařilo vybalit všechny tašky, přepravky a bedýnky a po dvojí návštěvě Ikey, dekoračního obchodu a za spolupráce mé kreativní krabice z něj vytvořit alespoň trochu "můj" pokoj.

Víc fotek najdete tady  a nebo se prostě zastavte na čaj ☺.

Mějte poetický rok 2012

Proměna

Při pohledu na datum posledního příspěvku jsem se trochu zhrozila a uvědomila si, že je s tím třeba něco udělat. 

Jak se vám líbí nový vzhled?

Až letošek bude loňskem...

Rok se nám co nevidět setká s rokem, a tak se sluší popřát, aby těch nastávajících 365 dnů bylo šťastných a naplno prožitých - 

s úsměvem na rtech a mezi těmi, které máte rádi.

Zrození Frankensteina

Dnes, přibližně hodinu před polednem, se u nás doma zjevil prazvláštní tvor. Vynořil se z vany a od samého začátku se tvářil dost nedůtklivě. Povedlo se mi zachytit ho na několika snímcích, ale ani to k přesnější identifikaci nevedlo. Proto se zoufale ptám: "CO TO JE?"

V případě zájmu najdete větší obrázky u mě na rajčeti.

Jak nám dupou králíci

Při prohlížení několika zcela neuvěřitelných králičích stránek (některé z nich jsou k nahlédnutí tady) jsem zjistila, že je naše Pepina v oblasti informačních technologií naprosto zanedbaný tvor. A tak jsem se rozhodla, poreferovat vám o ní aspoň touto cestou...

Včera byla naše Pepi na operaci, což způsobilo dvě bezesné noci (před a po) celé rodině. Taťka se tedy urputně tvářil, jakože ho králík nerozhází, nicméně jsem přesvědčená, že ve skutečnosti trnul s námi, protože přes všechna doporučení se naší milé chlupaté nechtělo do jídla. Spala a trpěla a my jsme svorně trpěli s ní. Až v pozdním odpoledni se mi ji podařilo utáhnout na banán a mrkev. To zkrátka zklame málokdy. 

Dneska se už tváří vcelku vesele, dokonce i na kontrole na veterině působila víceméně statečně a co víc, vypravila se na svoji první vycházku (viz dokumentární foto výše, aneb náš králík je zkrátka fotogenický). Zatím tedy jen po pokoji, ale vzhledem k tomu, že se s chutí sobě vlastní pustila do okusování květináče a s ještě větším gustem se pokusila vecpat se mezi stěnu a skříň (to je zkrátka její věčné téma), myslím, že se nám brzo uzdraví. 

A abych nezapomněla, všem vám posílá králičí pusu (zvláště pak Kačí a Efi, které na ni usilovně myslely :)). Zájemci si ji mohou po domluvě vyzvednout u nás.

Na truc a ještě bez obrázku

Kdybych měla foťák, mohla bych se vám pochlubit nejen slovem, ale i obrazem s výsledky své víkendové činnosti, během níž jsem stvořila tři exkluzivní brože a jedny výjimečně šílené korálkové náušnice. Ty jsou tak prazvláštní, že když jsem vyrobila jednu, váhala jsem, jestli by to neměl být konečný počet. Ale byla jsem přesvědčena, že jedna náušnice - žádná náušnice, a tudíž je v současné době na světě celý pár. A kdyby vás snad zajímalo, jak onen páreček vypadá, tak máte smůlu, foťák mám pořád v servisu (už 14 dní), nikdo nevolá, a tak to vypadá, že si ho tam asi nechají už napořád.

Pro tento výkřik do tmy mě nenapadl vhodný název

Dneska jsem se rozhodla vrhnout se na pečení, takže se v brzké době buď těšte na další příspěvek, nebo se porozhlídněte po nějaké té bonboniéře či květinovém daru - obojí budu od zítřka vděčně přijímat na oddělení popálenin, případně jiném úrazovém oddělení liberecké nemocnice :)

Ze života Skotů

Co si myslíte, že se pán na obrázku chystá dělat?

a) zabouchl si klíče, snaží se vlézt do bytu jinudy
b) vypravil se uloupit sousedům nové stereo
c) rozhodl se zpříjemnit si nadcházející zimu a právě se chystá namontovat do okna satelit
Ani jedna z odpovědí není správná. Protože dotyčný pán si jde momentálně...

...UMÝT OKNO!

Nevěříte? Věřte:

Skotsko je zkrátka jiné a při výrobě oken nikdo nepřemýšlí nad tím, jaké by s sebou neslo výhody to, kdyby se dalo otevřít víc, než jen horní pětina okna. Inu, hlavně že je to purely Scottish.


Pozn.: Ještě jsem tedy viděla jiný, poněkud vynalézavější způsob, jak umýt okna ve druhém až třetím poschodí. To si stačí opatřit takovou dlouhou, alespoň šestimetrovou tyč, na jeden konec připevníte smeták, druhý konec vezmete do ruky a pak už se musíte jen trefit.

Dobré zprávy od Tečky

aneb jakže nám to roste...
Je to už nějaký čas, co jsme s Tečkou opustily Brno. Nemějte však strach, že bychom nechaly naše tropické výpěstky jen tak napospas kolejnímu prachu! (Pokud nevíte, o čem je řeč, více najdete v mém předchozím blogovém řádění.)
Naše teplomilná květena je v současné době umístěna v náhradní péči v Uherském Hradišti u Radka. Před několika dny mi od Tečky přišel mail s aktuální, naprosto profesionální fotodokumentací zeleně! A zdá se, že změna klimatu kytičkám jenom prospěla. Mangu (dole), avokádu (nahoře), pomeranči a druhému, zatím neznámému citrusu, ananasu a nedávno záhadně vyrostlé papáje, jejíž sestřičky skonaly už téměř před rokem, se daří jako nikdy předtím.
Dospěla jsem tedy k názoru, že příliš velká koncentrace odborné literatury květinám rozhodně škodí.

Seznamte se ;)

Adoptovala jsem zvíře, je to ježek a jmenuje se, kdo by to byl čekal, Ježek!
Takže ho pěkně krmte a škádlete myší. To pak totiž skáče a dokonce se umí zabalit do kuličky ;)

Pokud byste měli nekonečnou touhu pořídit si zvíře vlastní, je to jednodušší než si myslíte ;)
A nakonec dobrá zpráva pro alergiky: adoptovat můžete dokonce i tužku, nůžky nebo třeba žárovku!

A je to tady... fňuk

Bylo to pozvolné, rozhodování mě stálo mnohem více úsilí, než si kdo dokáže představit, ale jednou to zkrátka přijít muselo.

Tak tedy (potřetí a snad naposled): Sbohem moje milované yahoo!, budeš mi chybět, ale není zbytí.

I když, kdo ví, za jak dlouho se zase z nostalgie vrátím zpátky do starých známých vod.