Zářící Sydney

Minulý pátek začal v Sydney Vivid Festival, který už od roku 2009 pravidelně na přelomu května a června rozsvěcí a rozehrává barvami okolí opery, proslulé čtvrti The Rocks a festivalové instalace se dají nalézt i na řadě dalších míst, jako jsou parky či univerzitní kampus. Letošní rok se jich prý sešlo více než devadesát. Do barevných světel se tak dlouhých 18 dní večer co večer obléká nejen Opera House, ale celý přístav Circular Quay je až daleko za Harbour Bridge lemován pestrobarevně nasvícenými budovami, velkolepými projekcemi a interaktivními exponáty zářícími do tmy všemi barvami.

Takovou událost jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Využila jsem toho, že do Sydney jezdím dvakrát týdně do školy a ve čtvrtek jsem se po vyučování místo na nádraží vydala do přístavu.

Bylo to senzační. Velkým překvapením byla interaktivní instalace „Heart of the City“, na první pohled zajímavě tvarovaná červená sedačka, která se ale díky senzoru rozsvěcela a zhasínala v rytmu srdečního tepu osoby, která na ni usedla a položila ruce. Na fotkách ji bohužel nikde nemám, protože byla v neustálém obležení (a obsezení). Naprosto mě také uchvátila pohádková projekce „Enchanted Sydney“, která doslova rozhýbala Custom House a před kterou bych vydržela stát hodiny. A kterou jsem si musela natočit. A dokonce jsem z toho vyrobila video!

 

Bylo to krásné, bylo to zářivé a na každém kroku bylo na co se koukat a čemu se divit. Dokonce uvažuji nad tím, že se příští týden skočím mrknout zas. Co když jsem něco přehlédla, a co když něco potřebuju vidět znovu?

Kdo si hraje, nezlobí

Ještě než se definitivně vytratí vůně jehličí a mandarinek, ráda bych se s vámi podělila o zajímavý prosincový zážitek - velmi hravý a kreativní (a samozřejmě neméně poučný). S oddílem jsme se totiž vypravili do Jiřetína pod Bukovou, a to za účelem exkurze v muzeu hraček a v továrně na hračky Detoa Albrechtice. Pod dohledem průvodce, vybaveni nepřehlédnutelnou reflexní vestou, jsme doslova od podlahy prozkomali celou budovu továrny - podívali jsme se do jejího samého nitra, nahlédli jsme do sušárny dřeva, zjistili jsme, jak se dřevo zpracovává, upravuje i barví a co všechno z něj jde vytvořit. Největší úspěch měl pak samotný závěr prohlídky, který jsme strávili v tvořivé dílně, kde jsme si z dřevěných součástek mohli sestavit vlastní hračku.

Kompletní fotodokumentaci najdete na rajčeti a kdybyste se do továrny chtěli podívat také (k čemuž vás samozřejmě nechci nutit, ale pokud budete mít cestu kolem, jsem si jistá, že by se vám to líbilo), veškeré podrobnosti najdete na stránkách muzea.

Moc toho nevim, ale jedno je mi jasný...

... že se hodně pařilo!

To jsme vám totiž s Kačí vyrazily na koncert vysloužilých umělců z Prahy, ač jsme se po poslechu jejich nového alba "Není na co čekat" rozhodly, že se nám tam vlastně vůbec nechce a začaly si zoufat, co že my nebohé budeme jenom dělat s lístky, které jsme vlastnily už od května. Navíc se nám jako na potvoru podařilo vyhrát vstup do speciálních prostor v pódiu - a hned čtyřikrát - jsme prostě smolaři. Nedalo se nic dělat, posilněné hořickými trubičkami jsme se musely vypravit do liberecké arény.

Tam jsme se pro jistotu znovu občerstvily (co kdyby to mělo být to nejlepší, co nás ten večer potkalo) a hned vzápětí jsme vypátraly stánek, ve kterém jsme se podle pokynů pro výherce měly hlásit. Pak už jsme spolu s ostatními šťastlivci byly zahnány tam, kam jsme patřily - přímo do díry v pódiu. A proto, že jsme opravdu na nic nečekaly, pro nás od té chvíle začala tak skvělá šou, že jsme dokonce upustily od nápadu zákeřně některého z Chinasek stáhnout za nohu (případně hudební nástroj) dolů z pódia. Na některé z chlapců jsme si sice sáhly, ale nikoli s krvelačnými myšlenkami, spíše s pubertálním zaujetím. Udělali nám totiž radost - nových songů zaznělo jen nezbytné minimum - zato když se ozvalo: "Povidám, večer nepudu spát..." mohly jsme zcela pustit z uzdy naše spící čtrnáctileté duše. 

No a když nás na poslední písničku pozvali páni hudebníci na pódium, tak si asi naše nezkrotné nadšení (podpořené předcházející bubenickou šou polonahého Oty Petřiny) dokážete představit v jasných barvách. Takovou nabídku náš tým neohrožených žen prostě nemohl odmítnout. Jako jeden muž jsme se vyškrábaly vzhůru, a dovršily tak proměnu s hrůzou očekávaného večera ve večer extarordinérní. 

Jak nám dupou králíci

Při prohlížení několika zcela neuvěřitelných králičích stránek (některé z nich jsou k nahlédnutí tady) jsem zjistila, že je naše Pepina v oblasti informačních technologií naprosto zanedbaný tvor. A tak jsem se rozhodla, poreferovat vám o ní aspoň touto cestou...

Včera byla naše Pepi na operaci, což způsobilo dvě bezesné noci (před a po) celé rodině. Taťka se tedy urputně tvářil, jakože ho králík nerozhází, nicméně jsem přesvědčená, že ve skutečnosti trnul s námi, protože přes všechna doporučení se naší milé chlupaté nechtělo do jídla. Spala a trpěla a my jsme svorně trpěli s ní. Až v pozdním odpoledni se mi ji podařilo utáhnout na banán a mrkev. To zkrátka zklame málokdy. 

Dneska se už tváří vcelku vesele, dokonce i na kontrole na veterině působila víceméně statečně a co víc, vypravila se na svoji první vycházku (viz dokumentární foto výše, aneb náš králík je zkrátka fotogenický). Zatím tedy jen po pokoji, ale vzhledem k tomu, že se s chutí sobě vlastní pustila do okusování květináče a s ještě větším gustem se pokusila vecpat se mezi stěnu a skříň (to je zkrátka její věčné téma), myslím, že se nám brzo uzdraví. 

A abych nezapomněla, všem vám posílá králičí pusu (zvláště pak Kačí a Efi, které na ni usilovně myslely :)). Zájemci si ji mohou po domluvě vyzvednout u nás.

Čáry v Jirkově - málem bez ohníčku

Poslední dubnový den jsme se v celkovém počtu šest (jmenovitě Kačí, Zůza, Matěj, Zippy s Morou a moje maličkost) vydali do Jirkova na Humpálovic chatu. Hlavním lákadlem zájezdu byla (kromě buřta) pověstná Jirkovská vatra. K té jsme zamířili nedlouho po našem příjezdu. Vyšplhali jsme na kopec, kde se měl Matějem inzerovaný požár konat a jaké bylo naše překvapení, když jsme ani po důkladném ohledání terénu nenašli jedinou stopu po ohni. Smutně jsme tedy jen hleděli na protější kopce, které ohni disponovaly a za sborového nadávání na upadající kulturu vesnice jsme se pomalu vraceli do chaty. Při průchodu mezi domky jsme si neodpustili peprné poznámky ohledně ignorace tradic, protože jsme shledali, že nejenže se letos žádná vesnická vatra nekoná, ale nekoná se ani malý ohníček na některé ze zahrad a ještě k tomu zřejmě už celá vesnice dávno spí - soudě podle temných oken. Zkrátka a dobře, široko daleko pusto a prázdno.

A tak jsme si na zahradě zapálili oheň vlastní, který jediný mohl zmírnit naše hluboké zklamání. Jenže v tom to přišlo - jediný telefonát obrátil náš život o 180°. V jediné vteřině byla vyřešena záhada spících sousedů nedbajících čarodějnických tradic - celá vesnice se totiž za jasné ohňové záře veselila za hasičárnou, tedy asi o 300 metrů dál, než jsme předpokládali. Něco takového se nemůže stát nikomu jinému než nám.

Zbytek večera se nesl v příjemném a veselém duchu. Pokochali jsme se netopýrem na kruzích, zazpívali si řadu šlágrů, uvedli na pravou míru význam slova sentimentál (zkládající se ze dvou komponentů: senti + mentál), někteří z nás si ujasnili českou atletickou reprezentaci, Zippy vyvinul a dovedl k dokonalosti speciální běžecký styl "na Sáblíkovou" a  protože bylo celou dobu co dělat, nezbylo, než jít spát hluboko nad ránem.

I sobota stála za to - vstali jsme s písničkami z Rosy, dostali jsme kafíčko i čajíček, k obědu byli grilovaní pstruzi s bylinkovým máslem a odborně uvařenými brambory a jedinou sobotní nevýhodou tak bylo, že jsme se museli (i když neradi) vrátit za svými povinnostmi, nicméně plni zážitků z akce nejen poučné, ale i zábavné, místy až vcelku nebezpečně.

Senzační fotky se senzačními komentáři jsou k vidění u Kačí na rajčeti a u Matěje.

Háňa a Efi jsou skejťačky

Jelikož jsme s Efi letos úspěšně odstátnicovaly, dostaly jsme za své neskonalé studijní úspěchy darem kolečkové brusle - to abychom byly neskonale úspěšné nejen na poli vědeckém, ale i sportovním. Nu což, v Brně máme řadu cyklostezek, tak jsme se na jednu z nich, opásány chrániči od hlavy až k patě, vypravily.

Po svých jsme doťapali až na Poříčí, kde se nám vcelku úspěšně podařilo přezout a dokonce i prvních tři sta metrů jsme nevypadaly nijak exoticky. Jenže pak přišel první přechod silnice, a aby toho nebylo málo, byla to silnice s nepředvídatelným semaforem a ...tramvajovými kolejemi. Inu, nebudu vás napínat, první překážku jsme (k pobavení čekajících řidičů) zdolaly. 

To jsme ale netušily, že nás co nevidět čeká kopec dolů. Na první pohled strmější než nejstrmější černá sjezdovka. Po několika nesmělých pokusech se Tečka směle rozjela a zmizela v podjezdu (čímž se ochudila o můj fenomenální čelní náraz do zdi), a protože jsem se bála, že už se nevrátí, a že bídně a sama zhynu už na začátku naší cesty, riskla jsem to také.

A pak už to bylo jenom lepší - zvládly jsme kopce, dokopce, dokonce několik mostů a retardérů, nepřejely jsme ani jednu maminku s kočárkem, nezapletly jsme se do kola ani jednoho cyklisty, jen na přejezdu před Ikeou jsme zřejmě vzbudily lítost v několika řidičích, kteří nám dali přednost, čímž si neočekávaně zajistili několik desítek vteřin velmi neotřelé zábavy. Jo, přejezdy jsou naše specialita.

Celkem jsme si to napoprvé spočítaly na 15 kilometrů, což, uznejte, je úctyhodný výkon zasluhující odměnu. A tak jsme se v nejbližší samoobsluze odměnily v chladícím boxu a při té příležitosti jsme se rozhodly, že ještě trochu dopilujeme styl a budeme profíci.

Trasure Isle aneb Tečku z toho klepne

Tak jsem se zase nechala zlákat k jedné z mnoha facebookových her - tentokrát je to Treasure Isle, kde jde o to, obeplouvat ostrovy a na nich vykopat co nejvíc pokladů - ty pak můžete prodávat nebo posílat spolu s mnoha jinými dárky kamarádům. Kromě toho máte svůj vlastní ostrůvek, který si můžete za utržené zlato vylepšovat plážovými lehátky a rybníčky a na dvou záhoncích si tam pěstovat energii v podobě malin nebo melounů. 

Zkrátka a dobře, jak jste ostatně sami poznali, je to taková nenáročná a inteligentní zábava hodná vysokoškolských studentů.

Máme doma místo psa...

...králíka!

Ne že by to v naší domácnosti byla nějaká novinka, ale přece jen se za poslední půlrok udála velká změna. Naše milá, bílá, flegmatická, zasloužilá a letitá Růžena nás opustila a na její místo si to přihopkala (nebo spíš byla přinesena) Pepina. To si totiž takhle Naty s Fojtem řekli, že život bez hlodavce* jako by nebyl a nadělili mi pod stromeček výše zobrazený exemplář.

A je to exemplář s velkým E. Pepina se silou své osobnosti okamžitě vetřela do přízně obou mých rodičů, získala čestné místo v kuchyni a za dva měsíce co s námi sdílí naše obydlí se naučila nevídaným kouskům. Objevila, že pod jídelním stolem se dají najít velké poklady, a stala se tak vcelku výkonným vysavačem drobků. Dále také zjistila, že pokaždé, když se otevře lednička, kouká z toho minimálně kus mrkve, a tak, když se chystáte dát si něco na zub, musíte se pořádně podívat, jestli vám něco nepanáčkuje pod nohama (z 99% tam najdete Pepinu). A už si taky dokáže sama vyskočit do květináče a trochu vyjednotit nové přírůstky.

Zkrátka a dobře, osobní vlastnictví králíka s sebou přináší spoustu netušených výhod a každá další z nich bývá vskutku ohromujícím překvapením. Kdybyste třeba zatoužili mít odborně překousanou nabíječku k telefonu, Pepina je v tom nepřekonatelná.

* Samozřejmě vím, že králík žádný hlodavec není. Ale zní to prostě líp :)

Londýn

Minulý týden jsme s Tečkou a Verčou vyrazily do Londýna a musím říct, že kratších pět dní jsem snad ještě nezažila.

Přiletěla jsem v pondělí večer, Verča mě vyzvedla na nádraží, kam jsme se dopravila překvapivě hladce, a spolu jsme pak došly na jiné nádraží pro Efi.

V úterý jsme si daly rychlou snídani a vypravily jsme se na Covent Garden a k Temži. Viděly jsme London Eye, Big Ben, Westminster Abbey, projely jsme se Double deckerem, navštívily National Portrait Gallery, viděly jsme Picadilly Circus, Funland v jednou obchodním centru a stihly jsme se také zamilovat do Starbucks, kde mají tu nejlepší čokoládu na světě (i když se jim tedy ne vždy podaří připravit vám to, co jste si objednali, případně vám připraví něco, co jste si ještě objednat nestihli).

Středa začala pravou anglickou snídaní, kterou pro nás "usmažil" Verčin taťka, to abychom měly dost sil na Tower, Greenwich, Subway (který jsme si taky okamžitě zamilovaly) a Camden Town, což je podle mě nejlepší čtvrť, kterou jsem kdy zatím viděla. Když pominu turisty, bylo všude plno zajímavých krámků, podivných lidí a pozoruhodných věcí.

Ve čtvrtek byl jako první v plánu Buckinghamský palác a proslulá výměna stráží. A popravdě řečeno, kdybych dopředu věděla, co to je, tak mě tam nikdy nikdo neviděl. Začalo to pozdě, bylo to dlouhé, dlouhé, dlouhé a příšerně nudné a kromě toho byla hrozná zima. Chuť jsme si naštěstí spravily bagetou (hádejte kde) a prohlídkou obchodů na Oxford streeet. Pak jsme zamířily na Baker Street, k muzeu Madame Tussaud. Od dveří se ale táhla vcelku dlouhá fronta, takže jsme zvedly kotvy a pozdní odpoledne věnovaly British muzeu.

Protože se páteční fronta od předešlého dne přibližně zdesetinásobila, rozhodly jsme se dojet k Tate - galerii moderního umění vybudované v bývalé továrně na břehu Temže. A stálo to za to. Ještě, než jsme Tečku vyprovodily na nádraží, zvládly jsme poslední bagetu a poslední nejlepší čokoládu na světě. S Verčou jsme pak znovu zajely do Camden Townu, a další den, tedy v sobotu, jsem Londýn opustila i já, s předsevzetím, že tady jsem určitě nebyla naposled.

Fotky u mě a u Tečky.

Dopoledne v ZOO

Ve čtvrtek jsem po dlouhé době zavítala do liberecké ZOO. Ze všech zvířat vyšly jako vítězové soukromé ankety Borec roku surikaty a hned po nich mangusty liščí, zvlášť ty úplně malé, nemotorné, zato snaživé. Zážitkem (pravděpodobně největším) byla kontaktní zoo (kozy v ohradě), kde jsem se poučila, že není od věci nosit s sebou pětikorunu (právě taková mince se totiž hází do automatů na kozí kukuřici). Moc se mi líbili také barevní afričtí brouci zavření v teráriích v žirafím pavilonu, lama, koupání slonů, lachtani, divoké kočky, želvy, pandy červené, giboni, ptáci atd...