Na skok v Canbeře

Od posledního příspěvku uběhly rovné dva měsíce. A pár dní. A spousta hodin. Na Nový Jižní Wales přišla zima, hodně pršelo, trochu jsem z toho onemocněla, a tak i kdyby se mi blogovat chtělo, neměla jsem moc o čem. Vítr, déšť, tma ve čtyři hodiny odpoledne a minimální teplotní rozdíl mezi “venku” a “doma” mi nepřišli jako pozitivní, šíření hodná témata. Snad tedy až na můj veskrze vřelý a neustále rostoucí vztah k termoforu, ohřívací láhvi, kterou vlastním v litrové variantě s fešným pleteným svetříkem.

Když už to před třemi týdny začalo vypadat, že se všechno temné a studené zvolna chýlí ke konci (rozuměj „přestalo pršet“), naplánovali jsme si výlet do Canberry, hlavního, i když zdaleka ne největšího města Austrálie.

Předpověď počasí slíbila devět stupňů, ale slunečno – nebylo nad čím přemýšlet, v neděli ráno jsme vyrazili do dvě hodiny vzdálené metropole. Modré nebe jsme si ale užili jen po cestě tam. Zhruba čtyřicet kilometrů před cílem obalila všechno mlha. Tím jsme si ale náladu moc zkazit nenechali. Úsměv nám ztuhl až když jsme vystoupili z auta. V mlze ponořená Canberra nás přivítala jedním stupněm nad nulou. Ale tak taky mohlo mrznout, žejo. 

Prohlídku města jsme zahájili na City Walk, odkud jsme se vydali na druhý břeh jezera Burley Griffin, které Canberru rozděluje. Naším cílem byl Capital Hill, kde stojí nová budova parlamentu. Cestou jsme mijeli hejna kakaduů pasoucích se na čemsi kolem silnice, potěšili se 100% zvýšením teploty a Chris mě zasvětil do sto let starého tajemství, proč hlavním městem Austrálie není Sydney nebo Melbourne, ale stala se jím malá Canberra, město ve svém vlastním teritoriu, daleko od moře, uprostřed ničeho.

 

 

Přestože ulice se byly liduprázdné, na prohlídku parlamentu se stála fronta. Čekat v ní se nám moc nechtělo, navíc nám začalo kručet v břiše (svačinu jsme zapomněli na parkovišti), a tak jsme se alespoň trochu prošli po travnaté parlamentní střeše a vyrazili kolem staré budovy parlamentu, protestního aboridžinského tábora, zvonkohry, Národní galerie moderního umění se zahradou plnou soch, ale žádných příležitostí k občerstvení vstříc Australskému válečnému památníku a také odpolednímu slunci!

Vytoužený pozdní oběd na terase kavárny přímo u památníku nám tak zvedl náladu dvojnásob (mě teda trojnásob, protože jsem si dala fish and chips). Den jsme zakončili prohlídkou monumentálního válečného památníku a vilovou čtvrtí jsme pak pomalu prošli k místu, kde jsme doufali, že jsme ráno nechali zaparkované auto.

Více fotek najdete v galerii.

Zářící Sydney

Minulý pátek začal v Sydney Vivid Festival, který už od roku 2009 pravidelně na přelomu května a června rozsvěcí a rozehrává barvami okolí opery, proslulé čtvrti The Rocks a festivalové instalace se dají nalézt i na řadě dalších míst, jako jsou parky či univerzitní kampus. Letošní rok se jich prý sešlo více než devadesát. Do barevných světel se tak dlouhých 18 dní večer co večer obléká nejen Opera House, ale celý přístav Circular Quay je až daleko za Harbour Bridge lemován pestrobarevně nasvícenými budovami, velkolepými projekcemi a interaktivními exponáty zářícími do tmy všemi barvami.

Takovou událost jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Využila jsem toho, že do Sydney jezdím dvakrát týdně do školy a ve čtvrtek jsem se po vyučování místo na nádraží vydala do přístavu.

Bylo to senzační. Velkým překvapením byla interaktivní instalace „Heart of the City“, na první pohled zajímavě tvarovaná červená sedačka, která se ale díky senzoru rozsvěcela a zhasínala v rytmu srdečního tepu osoby, která na ni usedla a položila ruce. Na fotkách ji bohužel nikde nemám, protože byla v neustálém obležení (a obsezení). Naprosto mě také uchvátila pohádková projekce „Enchanted Sydney“, která doslova rozhýbala Custom House a před kterou bych vydržela stát hodiny. A kterou jsem si musela natočit. A dokonce jsem z toho vyrobila video!

 

Bylo to krásné, bylo to zářivé a na každém kroku bylo na co se koukat a čemu se divit. Dokonce uvažuji nad tím, že se příští týden skočím mrknout zas. Co když jsem něco přehlédla, a co když něco potřebuju vidět znovu?

Murramarang - kempování s klokany

Od mého příletu do Austrálie se počasí moc nevycajchnovalo, dost prší, ještě víc fouká a pořádně teplo bylo jen ze začátku – inu, přichází zima. Chris nicméně pojal podezření, že by se mi tu třeba kvůli tomu nemuselo líbit. Zakoupil tedy stan a při první příležitosti si na fotbale přivodil zranění, čímž se vyloučil z nadcházejích zápasů a zajistil si volné soboty. Rozhodl se totiž, že cestu k mému srdci vyšlape své rodné zemi skrze intenzivní dobrodružný prožitek. Vyrazili jsme kempovat.

Po zodpovědném výběrovém řízení zvolil Chrisák jako nejvhodnější destinaci Murramarang – národní park vzdálený od Wollongong (kde bydlíme) necelých 200 km. Dokonce ho podezřívám, že vypsal tendr i na počasí, protože mraků jsme viděli všeho všudy asi patnáct a všechny v neděli dopoledne.

Vybaveni nutnou výzbrojí (stan, spacáky, karimatka, chladící box a klobásy) jsme se v sobotu ráno vydali na jih. Už cestou tam jsem se vcelku nadchla – sluníčko, moře, panorámata a tak, ale po příjezdu do kempu jsem se v záplavě nadšení málem utopila. Všude tam, kde během sezóny pravděpodobně stojí stany a karavany, se povalovali, žvýkali a hopkali klokani. Malí, velcí, schovaní v kapsách. Byli jsme tam jenom my a oni. A pár dalších lidí. A dětí. Všichni to ale naštěstí v neděli před obědem zabalili, takže pak jsme měli zvěř jen pro sebe, protože jsme zůstali až do pondělí.

Ještě v sobotu jsme se vydali na letmou obhlídku okolních pláží a lesů, potkali spoustu dalších klokanů a k večeru i pár králíků. Ti byli taky roztomilí, ale hladit se nedali a beztak jsme s sebou měli ty klobásy.

Vichřice sobotní noci odnesla dvěma sousedním karavanistům altánky, nám byla naštěstí jenom děsná zima - až doma jsem zjistila, že rozdíl mezi komfortní teplotou našich spacáků a noční teplotou vzduchu byl víc než deset stupňů. Všechny útrapy byly ale zapomenuty hned brzy ráno, když jsme den začali snídaňovou grilovačkou – vajíčka, rajčátka, slanina... Jsou zkrátka chvíle, kdy Australanovi odpustíte i to, že vás málem nechal zmrznout. 

První polovinu neděle jsme strávili v nedalekém Old Mogo Town, roztomilém městečku plném kaváren, vetešnictví, antikvariátů a krámků s cukrátky. Pěkně jsme se prošli, potěšili ducha, oko i žaludek, odpočinuli jsme si na verandě jedné z kaváren a ochutnala jsem “scones” - podivně vyhlížející, pobledlé, ani sladké, ani slané buchtičky, které se však po rozkrojení a aplikaci jahodové marmelády a vrstvy šlehačky stanou neodolatelné.

Krátce po obědě jsme pak do baťůžku zabalili vodu, čokoládu a foťák a vyrazili na výlet. Sice jsme nedošli úplně tam, kam jsme zamýšleli, ale na naši obranu musím říct, že jediný rozcestník, který jsme viděli, byl ten první a ten ukazoval směrem do lesa plného neznačených a geometrickou řadou se dělících cestiček. Za cíl jsme tedy operativně stanovili opuštěnou pláž plnou mušlí a hadích stop v písku. Cestu zpátky se nám naštěstí podařilo najít i bez sypání drobečků a včas na podrbání klokaních uší ještě před večeří.

Nedělní noc zavládlo bezvětří, a my jsme si tak mohli užít zvuků divočiny a  před usnutím se zaposlouchat to šustění a skřehotání obrovských netopýrů, živících se v okolních korunách a doufat, že to, co nám dopadá na stan, jsou jsou jen slupky a zbytky semínek.

Fotky tradičně u mě na rajčeti.