Odpolední čaj s Kafkou

Zatoužíte-li někdy po skutečně nevšedním kavárenském zážitku (a nemusíte být ani milovníci kávy), doporučuji Café Louvre na Národní třídě v Praze, kavárnu založenou před 110 lety, tehdy ještě na třídě Ferdinandově. Její zakladatel, Adolf Pelc, tehdy na pozvánkách inzeroval podnik jako "co do rozsáhlosti a moderního zařízení jediný svého druhu v Rakousko-Uhersku" a úžasné je, že nejenom rozsáhlost, ale i zařízení kavárně zůstalo až do dnešních dní. Je pravdou, že interiér i jeho vybavení museli projít řadou oprav, protože po roce 1948 byla kavárna násilně zavřena a na své znovuotevření čekala dlouhých 44 let, ale ve chvíli, kdy vystoupáte po schodech do prostoru s vysokými stropy, uchváceni zapomenete na kalendář a začnete se rozhlížet, jestli u některého ze stolků nezastihnete Karla Čapka, dokončujícího jedno ze svých zbrusu nových dramat.

Interiér kavárny, 1910

Ve své době byla kavárna místem setkání mnoha významných a vlivných osobností. Kromě Karla Čapka kavárnu navštěvovali například Franz Kafka, Albert Einstein, Vlasta Burian a povečeřel zde i T. G. Masaryk. V současnosti je kavárna vyhledávána především turisty toužícími po zážitcích. A není se čemu divit - několik desítek minut strávených ve druhém patře domu na Národní 20 na vás udělá silný dojem, který nejen uvidíte, uslyšíte, ale budete ho cítit hluboko uvnitř.

PS.: A málem bych zapomněla na návštěvníka ze všech nejslavnějšího, na Járu Cimrmana, který zde platil za největšího pijana.

Moc toho nevim, ale jedno je mi jasný...

... že se hodně pařilo!

To jsme vám totiž s Kačí vyrazily na koncert vysloužilých umělců z Prahy, ač jsme se po poslechu jejich nového alba "Není na co čekat" rozhodly, že se nám tam vlastně vůbec nechce a začaly si zoufat, co že my nebohé budeme jenom dělat s lístky, které jsme vlastnily už od května. Navíc se nám jako na potvoru podařilo vyhrát vstup do speciálních prostor v pódiu - a hned čtyřikrát - jsme prostě smolaři. Nedalo se nic dělat, posilněné hořickými trubičkami jsme se musely vypravit do liberecké arény.

Tam jsme se pro jistotu znovu občerstvily (co kdyby to mělo být to nejlepší, co nás ten večer potkalo) a hned vzápětí jsme vypátraly stánek, ve kterém jsme se podle pokynů pro výherce měly hlásit. Pak už jsme spolu s ostatními šťastlivci byly zahnány tam, kam jsme patřily - přímo do díry v pódiu. A proto, že jsme opravdu na nic nečekaly, pro nás od té chvíle začala tak skvělá šou, že jsme dokonce upustily od nápadu zákeřně některého z Chinasek stáhnout za nohu (případně hudební nástroj) dolů z pódia. Na některé z chlapců jsme si sice sáhly, ale nikoli s krvelačnými myšlenkami, spíše s pubertálním zaujetím. Udělali nám totiž radost - nových songů zaznělo jen nezbytné minimum - zato když se ozvalo: "Povidám, večer nepudu spát..." mohly jsme zcela pustit z uzdy naše spící čtrnáctileté duše. 

No a když nás na poslední písničku pozvali páni hudebníci na pódium, tak si asi naše nezkrotné nadšení (podpořené předcházející bubenickou šou polonahého Oty Petřiny) dokážete představit v jasných barvách. Takovou nabídku náš tým neohrožených žen prostě nemohl odmítnout. Jako jeden muž jsme se vyškrábaly vzhůru, a dovršily tak proměnu s hrůzou očekávaného večera ve večer extarordinérní. 

Café España

Jestli chcete strávit několik příjemných chvil nad kávou (čokoládou, čajem, limonádou, pivem a nebo něčím tvrdším) a nacházíte se poblíž brněnského centra, pak můžu jenom vřele doporučit Café España na Joštově ulici (přesně Joštova 4, chcete-li).

Tuhle malou kavárničku jsme dnes odpoledne objevily s Efi díky tomu, že nás tam pozvala naše nejoblíbenější slovenská hniliačka* Verča, jež je v současné době na výše zmíněném místě zaměstnaná. I přesto, že jsme na adresu podniku hned po příchodu vznesly několik nemístných výtek, které jsme si, jako správné kritičky odkojené Zdeňkem Pohlreichem zkrátka nemohly odpustit, se nám ve španělském café až nebezpečně líbilo. Co na tom, že tam nikdo španělsky nemluvil.

Interiér je fajn, na baru se taky sedí hezky, limču mají v mnoha různých příchutích (odzkoušeno vlastní degustací), i jiné nápoje mají v mnoha různých příchutích (odzkoušeno pohledem na nápojový lístek), obsluha je senzační, čas zde plyne zcela proti všem fyzikálním zákonitostem a ty tousty, přátelé...!!!

Velkou devizou, kterou bohužel nejsem schopná (coby "nekafař") zcela ocenit, je navíc velmi kvalitní káva španělské značky Saula, která báječně voní a kterou umí připravit snad na všechny způsoby.** A ty tousty, přátelé...!!!

* utvořeno od Verčina slova hniliak, které si, jak se domníváme, vymyslela, protože ji nepodezíráme z toho, že by někdy slyšela o rostlině "hnilák", která se ve slovenštině skutečně řekne "hniliak". Pro mě tedy bylo zjištění existence této vskutku okouzlující květiny novinkou dne.
** pokud byste snad pochybovali o mém subjektivním a kávou zcela nepoznamenaném úsudku, zde máte zcela přesvědčivý důkaz

Večer s hudbou

Týden studijního volna se nám nebezpečně nachýlil ke konci, a tak jsme si s Kačí řekly, že nejen učením živ je člověk a vyrazily jsme za zábavou. Naší kulturní Mekkou se pro tentokrát stalo liberecké Naivní divadlo, kde se konal křest prvního CD (In their Steps) vokálního uskupení Offbeat spojený s koncertem některých našich oblíbenců. V první polovině koncertu vystoupili v čestných rolích hostů Akcenti (dočkali jsme se i fenomenálního Janinčina sóla), uchvacující trio Masters-Wasters a sál, kromě plačící holčičky vedle mě, nakonec rozparádil Jarret.

Po přestávce už se ke slovu zcela dostal Offbeat, zpívalo se, křtilo a koukalo na hodinky, protože celá kratochvíle trvala poněkud déle než se plánovalo (přesněji řečeno od půl osmé až téměř do půl jedenácté). Nicméně to kromě šatnářky, která měla podle plánu zavřít šatnu úderem desáté, nikomu nevadilo.

Večer jsme pak zakončili v kebabu na kebabu, abychom ho pak mohli zakončit ještě jednou (ale už jen v krátkosti) v nově otevřeném "Baru u Vočka". Ten se nachází nahoře v Pražské, kam jsme kdysi chodívali na mléčné koktejly do "Šicích", z nichž se později, po odstranění šicích strojů, stal Peach Pitt. Interiér nového báru zůstal stejný, jen je možná o trochu růžovější, nemá příliš velký nápad, 90% návštěvníků tvoří (prý osmnáctiletá) omladina (která nás mimochodem hned při příchodu titulovala  jako zasloužilé veterány, a to jsme zdaleka nebyli nejstarší!) a ten vrchní..., kvůli němu byste se tam měli určitě zajít alespoň podívat.

Muž z kraje La Mancha

V pátek jsme se s naší Káťou, naší Káťou Rigálovou a s Marťasem (taky naším) vypravili na Letnou, na open air představení (poslední před derniérou) muzikálu Muž z kraje La Mancha. Zvědavost mě táhla o to víc, že mezi herci zářili čtyři mí dramaťáčtí kamarádi a celé to navíc měla pod palcem Líba s Lukášem Horáčkem.

Myslím, že všichni čtyři jsme si podívanou moc užili, včetně komplikací, které se dostavily se setměním... Jak by řekl klasik: Ten večer rosou zastudil a na kůži sed chlad. Ale nepředstavitelný! Malou kompenzací byla přestávka, během níž jsme stihli vystát frontu u občerstvovacího stánku, na jejímž konci se usmíval vytoužený buřt. Nicméně i druhou polovinu jsme se třásli a záviděli těm, kteří si během přestávky donesli ze svých přilehlých domovů deky.
Poučení zní: V balerínkách to příště nepůjde.

Přes všechny útrapy musím ale říct, že představení stálo opravdu za to. A rozhodně nelituju, že jsem kvůli němu musela víc než chvíli drkotat zuby. Úžasná byla jak scéna, tak masky (zvláště ty kobylí), tak samozřejmě strhující herecké (pěvecké) výkony. Nesmím zapomenout ani na skvělý a skvěle maskovaný orchestr. To všechno dohromady plus silný příběh už dopředu nemůže znamenat nic jiného, než záruku skvělého večera.

Projekt vagón

Někteří jste si možná všimli, že tento týden (9. - 13. 6.), byla na liberecké nádraží přistavena unikátní dvojice vagónů. Šlo o "Projekt vagón" - výstavu instalovanou přímo uvnitř autentických vagónů používaných během 2. světové války pro transporty Židů. Výstavu uspořádalo Muzeum Slovenského národního povstání a již několikátý měsíc putuje po českých nádražích. Hlavním účelem tohoto projektu je na pozadí slovenských dějin připomenout návštěvníkům problematiku holocaustu.

První z vagónů je "zařízen" zcela reálně, není v něm kromě několika figurín a dvou kyblíků téměř nic. Mohli jsme zde zhlédnout asi patnáctiminutový dokument, při kterém až mrazilo v zádech. Dost možná také proto, že těsně před projekcí se za námi se zlověstným skřípěním dveře "dobytčáku" zabouchly.

Druhý z vagónů je pak věnován jádru expozice - stěny vagónu pokrývají informační panely přibližující jednak obecnou historii transportů slovenského židovského obyvatelstva, a jednak také konkrétní osudy jednotlivých lidí, kteří měli to štěstí, že z válečných hrůz vyvázli živí.

Projekt vagón sice dnes liberecké nádraží opustí, ale budete-li mít někdy v budoucnu možnost, určitě se zajděte podívat. Mezi dřevěnými stěnami si totiž plně uvědomíte děsivou absurditu čtyřicátých let.

Bylo to k pláči

V neděli 27. dubna jsme s Marťasem, Charliem a Škubánkem (toho času provozující ubytovací služby) vyrazili na koncert Simple Plan.

Autobus do Prahy jsme zvládli, větší zážitek byla tramvaj s kokpitem a půlhodinovou přestávkou na svačinu pro pana řidiče.

Hned na zastávce před výstavištěm Charlie zahlásil, že přesně ví, kudy jít, a že zná príma zkratku. A tak jsme se odtrhli od proudu emařů a opravdu musím říct, že jsme to měli rozhodně kratší (detail, že mezi nás a halu se v cílové rovince z nevysvětlitelných důvodů postavil třímetrový plot, který jsme museli přelézt, ponechám bez poznámky).

Po půlhodinové tlačenici u vchodu, jsme se skoro rozplakali, a když jsme při vstupu museli navíc vyhodit do připravených košů všechny naše žiletky, chtělo se nám odejít. Nakonec jsme si ale shrnuli své růžové patky do obličeje a zoufale nakráčeli do haly, celí smutní z toho, že s sebou nemáme rodiče, jako spousta přítomných novopečených teenagerů.

Předskokani - Elliot Minor - se postarali o doslovné uvolnění atmosféry (několik emogirls neuneslo tu přemíru radosti a zůstalo v potocích slz bezvládně ležet na zábradlí, které dělilo publikum od pódia), takže když nastoupili na scénu Simple Plan, dalo se už dokonce i dýchat. Koncert byl jedním slovem skvělý a tolik emolegrace jako bonus nikdo z nás nečekal.

Cestu zpátky jsme z nevysvětlitelných důvodů nechali opět na Charliem, takže než jsme objevili metro a dopravili se do Škubánkova gangsta domu na "Ípáči", užili jsme si poučnou exkurzi po pražských zákoutích.

Sháním triko XXL

Dnešní odpoledne jsme s Marťasem a Káťou strávili v jablonecké "Corny městské hale", kam jsme vyrazili společnými silami podpořit Škubánka a také se podívat na kamaráda Citróna, který vše sledoval bedlivým policejním okem, obzvláště horké chvíle zaznamenával pomocí důmyslného kamerového systému a nahrávku nakonec opatřil štítkem "přísně tajné".

Cestou do cereální tělocvičny jsme dokonce přibrali stopaře, aby nám ve třech nebylo v autě smutno.

Do haly jsme se díky naší početní přesile dostali za poloviční vstupné (panu pokladnímu, když uviděl tři páry našich svalnatých paží, zmrzl úsměv na rtech - to poznal, že s námi není radno si zahrávat a hbitě pro nás vymyslel speciální, nikde neinzerovanou studentskou slevu, a dokonce si ani nedovolil vznést námitku proti městské kartě, kterou Marťas s ledovým klidem dokazoval svůj studentský status).

Co se samotné soutěže týče, tak nejvíc se nám samozřejmě líbila vystoupení, ve kterých byla v základní sestavě Škubánek a hned v závěsu za nimi se na žebříčku oblíbenosti umístil nenápadný, u vchodu stojící stánek se sušenkami zdarma. V rámci zadostiučinění moderátorce - paní "Ilmě" - jsme si nakonec odnesli dva plakáty, které jsme získali zcela nelegálním způsobem. Paní moderátorka měla vlastně docela štěstí, protože původně byl v plánu fyzický útok botou nebo jiným létáníschopným předmětem.

Nejvíc legrace jsme si užili s nejmenšími tanečníky všech kategorií, protože šou ve stylu Bořka stavitele, králíků z klobouku, indiánů a jim podobných nikdo v průběhu odpoledne nepřekonal ani o chlup.

Fotky pořídila řidi(č/tel)ka dnešního dne - Káťa.

První březnový den

Nenechte se zmást titulní fotkou, akce, které jsme se v sobotu v úctyhodném počtu (+/- 12) zúčastnili, neměla nic společného s neřestným přejídáním, dokonce nešlo ani o soutěž cukrářů (i když věřím, že té bychom se zúčastnili také, já tedy rozhodně v počtu hojném, nebo aspoň několikrát).

Šlo o Wéjin maturitní ples. A protože nám to sama maturantka skvěle zorganizovala, byl to supr večer, zatančili jsme si tance klasické i klasičtější (diskokroužky atd.), všem nám to moc slušelo a díky Sůše s Kubou, kteří vyhráli v tombole* dort a u báru sehnali lžičky, jsme se taky sladce odměnili. Další doprovodný obrazový materiál je k nalezení rovněž u naší šikovné Sůši.

* Netuším, kde se stala chyba, ale ač jsem v tombole měla vyhrát zájezd do Itálie, leží mi doma báječná "karafa na víno", co se tváří spíš jako váza, táááákhle dlouhej nákrčník, co moc kamárádil s rukávem a košile velikosti 45, z níž bude, dle rozhodnutí rodinné rady, ušit pár pěkných modrých zástěr (a naše babička je na to mistr).