Londýn netušených rozměrů

Nedávno jsem v rámci čekání na vlak brouzdala mezi policemi knihkupectví, když můj zrak padl na vcelku nepřehlédnutelnou červenobílou obálku. Patřila knize Rivers of London, která pod stejným názvem vyšla i u nás, tedy Řeky Londýna. Američtí čtenáři ji znají jako Midnight Riot. Britská metropole není zřejmě za mořem takový marketingový trhák jako příslib výtržností.  Matně jsem si vybavila, že jsem o téhle urban fantasy už zaslechla (především v souvislosti s jejím nešťastným srovnáváním s Harry Potterem), ale zatím jsem neměla tu čest ji osobně potřást v ruce. Potřásla jsem a z ruky jsem ji jen tak nepustila.

Policejní zelenáč konstábl Peter Grant je jednoho mrazivého lednového rána pověřen hlídáním místa činu, než se na něj po rozednění dostaví profíci z mordparty. Jde o neobvyklý případ vraždy – oběť má totiž setnutou hlavu. A právě onoho mrazivého rána, jak tak Peter Grant čeká, mrzne a těší se na hrnek horké kávy, se jeho život navždy změní. Přihlásí se mu očitý svědek zatím záhadné vraždy.

Pokud na tomto místě očekáváte „jenže“, očekáváte zcela správně.

Věrohodnost svědectví sice později podpoří záznamy z bezpečnostních kamer, jenže (a tady to přichází) potíž je v tom, že svědek vraždy je sám už více než století po smrti – je to totiž duch. 

Kromě kolegyně Lesley si Peter nemá s kým o svém setkání s nadpřirozenem promluvit. Naštěstí se do věci vloží inspektor Nightingale – policista a poslední londýnský čaroděj - a vezme Petera pod svou ochranu. Začne ho vyučovat magii a společně se vrhnou do vyšetřování série případů, před nimiž ostatní policejní oddělení zavírají oči, a v níž je setnutá hlava pouze prvním dílkem skládačky. Aby toho nebylo málo a mladý policista se nenudil, stane se Peter mírovým prostředníkem ve věci na život a na smrt znesvářených božstev řeky Temže.

Vypravěčem je samotný Peter Grant, milovník historie a informačních tabulek, s neuvěřitelnou schopností ztratit pozornost kdykoli a kdekoli – dějová linka je tedy přerušovaná četnými odbočkami ke vzpomínkám na dětství, k architektuře, k historickým událostem i ke každodenním maličkostem. Peter je pozorovatel – dívá se a popisuje co se děje, i když se nic neděje. Jeho očima tak objevujeme město v mnoha jeho vrstvách a rozměrech. V Londýně Petera Granta se mísí současnost s minulostí, do reálného světa prostupují nadpřirozené postavy a otevírají se netušené prostory – ožívá tu fantazie.

Řeky Londýna jsou první knihou z dosud pětidílné série - šestý díl se očekává letos v srpnu - a já můžu zcela závazně slíbit, že to nebude dlouho trvat a do Londýna za Peterem Grantem zase zaskočím. Už máme domluvenou schůzku v Soho.

Ben Aaronovitch: Rivers of London – Golancz, 2011
(České vydání: Řeky Londýna – Argo, 2015)

Ukradené kouzlo Figure Eight Pool

Na odlehlém útesovém pobřeží Royal National Park, daleko od značených turistických tras, v tichu jen tu a tam přerušovaném příbojem vln a křikem racků, se ukrývá neobvyklá přírodní zajímavost – skalní jezírko ve tvaru číslice osm – Figure Eight Pool. Dostat se k němu dá jenom za odlivu a cesta tam je dlážděná skalisky. Jak romanticky to zní. A jak krásně to vypadalo na obrázcích z Instagramu a Facebooku, které mě zavalily jako lavina. Že mě to mělo spíš varovat než nalákat k víkendovému výletu, mi došlo až pozdě. Ale pěkně popořádku.

Nejbližší parkoviště a vlaková zastávka leží asi sedm kilometrů od Figure Eight Pool - v Otfordu, miniaturní vesničce uprostřed lesů. A právě tam jsme si dali minulou neděli sraz s našimi přáteli ze Sydney a z jejího předměstí. Ve třech samostatně operujících skupinách jsme se ze třech různých míst vydali na domluvené parkoviště. Slunečno, bezvětří, čas srazu stanoven s ohledem na bezmála patnáctikilometrový pěší přesun, na západ slunce a v neposlední řadě na pohyb oceánu. První skupina dorazila zhruba s půlhodinovým předstihem, ale bez vody a bez svačiny. Skupina číslo dvě v čas srazu volala, že ještě nevyrazila, protože ačkoli doba a místo srazu byly odtajněny v pátek, očekávala, že jí skupina číslo tři ráno zavolá. V kompletním složení a se svačinou jsme se tak potkali až na pár kilometrů vzdálené vyhlídce Werrong Lookout. 

Společně jsme lesem gigantických přesliček a gumovníků sestoupali až k Burning Palm Beach. Odtud už cesta nevedla – jenom nenápadná pěšinka podél vody, kterou brzy vystřídaly výše zmíněné šutry, kamení a občasné vlnobití. A pomalu se dostáváme k tomu, proč jsem si na tenhle výlet měla radši nechat zajít chuť – děcka, tam to bylo jak na Václaváku! Davy kam jen jste se podívali – seděly, postávaly, chodily, cvakaly selfíčka, zpívaly a pouštěly One Direction – a v tom všem zmatku, v obležení, se smutně krčilo maličkaté skalní jezírko, kterému sociální média vzala jeho křehké kouzlo. Kouzlo nedotčenosti, samoty a komorní krásy ukryté před zraky lidí. Kouzlo, které si musíte zasloužit, ale které se pod tíhou pozornosti příliš mnoha očí rozplyne. Z Figure Eight Pool se nechtěně stala turistická atrakce obřích rozměrů, ačkoli jeho skutečné rozměry jsou nepatrné. 

Nechci ale nikoho od návštěvy odrazovat – pokud někdy budete bloumat po Royal National Park, zkuste se u jezírka zastavit. Mám pocit, že ve všední den by u něj nemuselo být tak rušno. A když u něj budete, a když nebude rušno, dávejte pozor - uvidíte, jak se nad vodou tiše vznáší kouzlo.

Komisař z mongolských stepí

V rámci Velkého knižního čtvtku mi v nákupním košíku přistála detektivka Jerúlderger francouzského autora Patricka Manoukaina, který ale píše pod pseudonymem Ian Manook. Policista vychovaný mnichy a nekonečné mongolské stepi se mi zdáli jako ideální četba na mé dlouhé cesty vlakem.

Název knihy je zároveň jménem hlavního hrdiny, mongolského policisty Jerúldergera, a co si budeme povídat, je to trochu jazykolam. Zkuste si to říct třikrát rychle za sebou. Já vím, že za jméno si nikdo z nás nemůže, ale ocitnout se v kůži zmíněného románového inspektora, počkám si na autora někde v přítmí ulánbátarských uliček a trochu si to s ním vyjasním. Na druhou stranu o mongolských jménech nevím zhola nic a Jerúlderger je docela sympaťák, takže krkolomné jméno mu budiž odpuštěno.

Příběh románu začíná ve stepích za Ulánbátarem, kde je skupinou kočovníků objeveno tělo malé holčičky zahrabané v hlíně i s tříkolkou. I když mrtvé dítě bylo pod zemí ukryto několik let, je na první pohled zřejmé, že se nejednalo o nehodu. Současně s tím se ve městě rozjíždí vyšetřování neobvykle násilné vraždy tří Číňanů. Oba případy skončí na stole komisaře Jerúldergera a jeho kolegů z oddělení. Nitky zdánlivě nesouvisejících případů se začnou pomalu splétat dohromady a vyšetřování vynese na povrch další zločiny, staré křivdy, politické zájmy, nezodpovězené otázky minulosti a ukáže se, že všecho se až nebezpečně protíná s osobním i profesním životem komisaře Jerúldelgera.

Kniha je velmi čtivá, především pak její první polovina. Nemohu říct, že by mě ta druhá nebavila, zhltla jsem ji stejně rychle jako tu první, ale velké množství drobných zvratů a zápletek, které ve výsledku stejně na ději nic nezmění, způsobilo, že jsem se cítila knihou v jejím závěru trochu unavená. Jistě k tomu přispělo i to, jak prvoplánově autor pracuje s postavami. Ty jsou od samého začátku přísně rozděleny na černé a bílé a jejich charakter se v průběhu románu nezmění ani o píď. Jednotlivé epizody se tak stanou lehce předvídatelné a vytratí se z nich napětí.

Četnost a brutalita zločinů, k nimž v románu dojde je však něco, co jsem nepředvídala. (Kam se hrabou sérioví vrazi, kterým je v patách Harry Hole.) Proti brutalitě v románu vystupuje okázalý nadhled a nadsázka vlastní všem kladným hrdinům. Ti jakoby žili ve schizofrenním světě, kde na jedné straně nasazují životy v boji proti nebývale krutému násilí, ale na druhé straně se jich to týká jen okrajově a ještě o tom žertují.

Co mě ale na románu zaujalo, je prostředí v němž se děj odehrává a které není pro detektivku zcela obvyklé. Ian Manook při jeho modelování čerpá ze svých novinářských a cestovatelských zkušeností a vytváří pro čtenáře svět překrásných divokých stepí, plní je jurtami, znovu se probouzejícími tradicemi, starými zvyklostmi, lidovými příběhy a typickými pokrmy. V kontrastu pak stojí město Ulánbátar plné hněvu, lidské bídy, pozůstatků minulého režimu a nedořešených mocenských problémů.

Přijde mi vcelku zajímavé, že kapitoly v knize jsou vždy pojmenovány poslední větou, která v nich zazní. Autor jako by si hrál s nedočkavým čtenářem detektivek, který chce už už vědět, jestli je vrahem zahradník. Já většinou přesně takový čtenář jsem. U Jerúldelgera mi bohužel zvědavost dlouho nevydržela. Kniha se sice četla dobře a rychle, ale nezískala si moje srdce natolik, abych netrpělivě čekala na další díl připravované detektivní série. Zatím.

Ian Manook: Jerúlderder - Kniha Zlín, 2016

Trochu jiná předsevzetí

Listuji novým diářem - už jsem si do něj zodpovědně zapsala všechny důležité adresy, narozeniny a poznamenala první události, na které bych sice nezapomněla ani bez toho, ale připadalo mi vhodné alespoň něčím nový sešítek obohatit. A jak se tak spokojeně probírám jedním barevným listem po druhém, objeví se stránka určená k vytyčení cílů pro nadcházející rok. Ne že by mě to nějak překvapilo - už pár let jsem při výběru diáře věrná stejnému nakladatelství - jenže co si tak pamatuji, vloni jsem tuhle stránku použila historicky poprvé, a to když jsem si na ni někdy v září opsala recept na jablečný dort s pudinkem. 

Co s ní letos? Zamyslela jsem se. Uvědomila jsem si, že v mém životě jsou věci, jejichž směřování bych ráda mírně poupravila, věci, jimž bych se ráda více věnovala a věci, na které často zapomínám nebo je odkládám, i když vím, že bych neměla. A tak jsem si řekla, že letos, ještě historičtěji poprvé než loni, použiju sedmnáctou stránku svého diáře. Tentokrát k účelu, k němuž byla předurčena. Ne proto, abych ji zaplnila předsevzetími, která bych ve vzteku nad vlastní nemožností zhruba za tři měsíce z diáře vyškubla (spolu s polovinou plánovacího kalendáře na prosinec na druhé straně), ale abych se v předstihu vybavila na chvíle, kdy budu potřebovat trochu nakopnout a povzbudit. Abych si v několika řádcích ujasnila, na čem má smysl pracovat, na co si čas od času vzpomenout a abych, především ve chvílích, kdy se mi nic nechce, měla na paměti to, co mě baví a naplňuje. Abych nadcházejícími dvanácti měsíci prošla bez zákazů a přikázání, ale také bez výčitek a s dobrým pocitem ze sebe sama.

A kromě toho všeho budu navíc cvičit, zdravě jíst a hranolkám se vyhýbat tááákovýmhle obloukem. A přečtu třicet knížek - zcela vážně.

Ať rok 2016 stojí za to - třeba i hlavou dolů!