Na severu

Předchozí vyprávění jsem v zájmu zachování zdvořilé délky příspěvku zastavila ve chvíli, kdy jsem se rozloučila s Kensington Marketem. Ulicemi Chinatownu vyprahlými pozdně odpoledním sluncem jsem se pak konečně vydala k hostelu. Oklikou. Chtěla jsem si totiž ještě prohlédnout Eaton Centre, gigantický obchodní dům, a poblíž stojící radnice. Obě dvě.

Eaton Centre je největším nákupním centrem Toronta a od konce sedmdesátých let, kdy bylo otevřeno, nenašlo konkurenci. Zajímavé je něm to, že při svých čtyřech patrech kolosálních rozměrů stojí přímo v centru města. Procházíte-li kolem, sotva si ho všimnete, uvnitř ale nestačíte žasnout nejen nad velikostí zvenčí netušeného, ale především nad nápaditou architekturou (a pokud se neženete pouze za poznáním a duchovními hodnotami, pak si taky trochu požasnete nad oblečením, botami, knihami, šminkami, jídlem a jiným konzumním brakem).

Pak jsem se vrhla na zmíněné, opodál stojící radnice. Stará budova, která svým účelům sloužila do roku 1966 a pochází z konce 19. století, je opravdu pěkná a již od pohledu oddaná svým účelům. Zato nová budova, která je k nalezení jen o malý kousek dál, vůbec jako radnice nevypadá. Navíc se topí v betonu. Ale zato v betonu s jezírkem a vodotrysky a betonovými oblouky. Svůj zrak jsem tedy raději stočila zpět k novorománské věži staré radnice, spravila si dojem a svižným krokem vyrazila k hostelu.

Stará radnice s oblouky betonového parku

Tam jsem se ale nezdržela dlouho a ještě před půl sedmou jsem se vydala do nedalekého Distillery District, skaznenu viktoriánské industriální architektury. V několika malebných uličkách těsně přiléhajících k historickým budovám lihovaru je k nalezení leccos - kavárny, restaurace, antikvariáty, pekárna, galerie a nečekaně umístěné artefakty z předminulého století. Nejuhrančivější ze všeho je ale atmosféra této miniaturní čtvrti. Pod roztrhanými teniskami turistů, lodičkami návštěvnic luxusních restaurací, za cinkáním broušených skleniček, jakoby se ukrýval zapomenutý čas. Možná jsem se jen příliš zasnila, možná mě ošálila pečlivá práce památkářů, ale třeba se v ozvěně kroků na dlažebních kostkách opravdu zachvěl čas.

S hlavou zahalenou v romantickém oparu jsem svůj první torontský den zakončila téměř kýčovitou procházkou (písečná pláž s růžovými slunečníky, plachetnice na oranžovém horizontu, fialové nebe)  po břehu Ontaria, jak jinak než při západu slunce.

Ještě, že jsem si ho užila do posledního paprsku - pondělní ráno obalilo město hustou bílou mlhou, z mrakodrapů vidno zhruba deset spodních pater a plán "vyhlídková věž" padl zcela rozerván na chodník. Vyrazila jsem proto lodí k torontským ostrovům. Po pečlivém zvážení turistických možností a zodpovědném výběru trasy jsem hrdinně vyplula - na úplně opačnou stranu ostrova, než jsem chtěla.

Gibraltar Point

A tak jsem na zlatý hřeb ostrovního výletu, maják Gibraltar point, nezaútočila ze severovýchodu ale z jihozápadního konce, z Hanlan's Point, z něhož se kromě panorámat dají pozorovat letadla startující z vedlejšího ostrovního letiště.

Mezi mraky se brzy začala objevovat stopová modrá a když jsem dorazila k vyhlídkovému molu zhruba v polovině ostrova, nebylo po mlze ani památky. Na jedné straně se tak otevřel pohled na nekonečné Ontario a z druhé strany  pomrkávala mezi mrakodrapy CN Tower. Propletla jsem se mezi fontánkami, růžemi, rybníčky a dřevěnými mosty spojujícími jednotlivé ostrůvky a nalodila se na téměř prázdný trajekt zpátky do cenra města.

Háňa na skle

CN Tower, telekomunikační věž, která je třetí nejvyšší stavbou na světě, nebylo těžké najít - byla tak nějak vidět odevšad. Super rychlý výtah mě za 58 vteřin vyvezl do výšky 346 metrů, odkud se Ontario zdálo ještě nekonečnější a město vypadalo jako shluk krabiček. Vyhlídková terasa byla sice poučná, nicméně nepříliš adrenalinová. To pravé vzrůšo čekalo o patro níž. Tam se totiž ukrývá prosklená podlaha - můžete se na ní procházet, plazit, vyfotit se, plakat... Zocelena traumaty okolo pištících návštěvníků jsem se zhluboka nadechla, zapřela sklon k závratím, a na podlahu jsem si také šlápla. Několikrát. A bez pláče.

Po zkoušce odvahy mi do odjezdu ještě zbývalo pár chvil, a tak jsem se velmi zvolna a nepřímo prošla zpátky do centra, porozjímala v řadě parků ukrývajících se na nečekaných místech mezi mrakodrapy a odměnila se za zásluhy ve Starbucksu. S odcházejícím odpolednem jsem se s Torontem, do jehož chodníků jsem otiskla 35 kilometrů stop,  rozloučila a nočním autobusem se rozjela zpátky k Filadelfii.

(Fotky najdete u mě na rajčeti.)

Na sever

Trochu mě mrzí, že jsem se před výletem do Toronta znovu nezasnila u Příběhu inženýra lidských duší, abych si návštěvu ozvláštnila nádechem atmosféry města očima mé platonické lásky, Dannyho Smiřického, a namísto toho jsem vzala za vděk příkladně věcným turistickým průvodcem. Vzhledem ke své situaci osamoceného cestovatele to ale považuji za zcela adekvátní volbu literatury. Beletrie je zajisté velmi prospěšná mysli a také rozvíjí fantazii, ale chcete-li se stát úspěšným turistou, vytyčit si trasu, moc se neztratit a ještě u toho trousit z rukávu oslnivá fakta, není nad informačně přesycenou publikaci, mapu a buzolu.

Legislative Building

Takto vybavena, až na poslední uvedenou položku, jsem se poslední srpnovou sobotu rozjela vzhůru k javorovým listům. Celá cesta s jedním přestupem a plánovaným dvouhodinovým čekáním měla trvat zhruba třináct hodin, nicméně kvůli zpoždění na hranicích se ještě o něco protáhla. V Torontu jsem tedy vystoupila až kolem jedenácté dopoledne. S odhodláním dodržet itinerář jsem se ihned vydala k Legislative Building a do kampusu University of Toronto. Tam zrovna probíhal orientační týden pro nové studenty a kampus se hemžil pomoci chtivými informátory. Díky tomu jsem od jednoho z přátelských mladíků, který mě v mém vražedném tempu doslova dohonil a pak byl zklamaný, že nehledám učebnu nebo ubytování, dostala alespoň tip zajít odpoledne na Kensington Market - do Mekky vyznavačů bohemian style (který je teď v Americe nejvíc alternativní a nezávislý a vůbec nejvíc in, a nemá s českou kotlinou nic společného). Měla jsem právě zamířeno do Baťa Museum of Shoes, nicméně jsem slíbila, že hned jak budu hotová s obuví, zamířím vstříc subkulturním zážitkům.

Bata Museum of Shoes / Lodičky Marilyn Monroe

Prohlédla jsem si tedy Baťovo muzeum, které sice s Baťou zas tak moc společného, až na ty boty, nemá, ale zkoumání historických modelů, bot pro zimomřivé pudly (ano, myslím psa), tenisek Justina Biebra a žabek samotného Dalajlámy mě zcela strhlo a expozice o tradiční obuvi severských kmenů ve mě probudila touhu po několikavrstvých tuleních kozačkách, s úctou k přírodě (a z obavy před ochránci zvířat) však nejlépe ze syntetického materiálu.

Krystalická budova ROM

Další zastávkou bylo Royal Ontario Museum, které se pyšní sbírkami ze všech možných oblastí kultury a přírodní historie. Ty jsem tentokrát vynechala, zato jsem se do sytosti pokochala moderní budovou muzea, také nazývanou "Crystal" - ne zcela přesvědčivě přilepenou k původní zástavbě, nicméně neobyčejnou a působivou.

Maxi scrabble na Kensington Market

Svižným krokem jsem se pak konečně vydala na domorodcem vychválený Kensington Market. Dvě dopravě uzavřené ulice, což je prý standardní nedělní opatření, vypadaly v porovnání s těmi ostatními, kterými jsem za celý den prošla, jako mraveniště. Restaurace a bary obsluhovaly venku na improvizovaných i stálých zahrádkách, chodníky lemovaly prodejci čehokoli od oblečení po sochy ze starých karoserií, desítky nadšenců malovaly křídami na asfalt, na několika místech hráli živí hudebníci a narazila jsem dokonce na jednu kapelu o pěti členech, s opravdovým bubeníkem a veškerou ozvučovací technikou, kterou se zájmem sledoval zhruba jedenapůlkrát větší dav. Inu, poetické odpoledne. Nejvíc mě mrzelo, že jsem si v odpoledním horku nemohla dát některý z nabízených koktejlů. Ve stáncích se nedalo platit kartou a já jsem za celou cestu nenarazila ani na jednu směnárnu. Škoda, mohla jsem být za rebela - ve Filadelfii je totiž pouliční alkoholismus zakázaný. 

Abych vás neunavovala příliš dlouhým čtením, nechám si něco na příště - třeba jak jsem šlapala po skleněné podlaze v téměř 350 metrech nad zemí a nebo jak jsem odjela lodí trochu jinam, než jsem chtěla.