Ukradené kouzlo Figure Eight Pool

Na odlehlém útesovém pobřeží Royal National Park, daleko od značených turistických tras, v tichu jen tu a tam přerušovaném příbojem vln a křikem racků, se ukrývá neobvyklá přírodní zajímavost – skalní jezírko ve tvaru číslice osm – Figure Eight Pool. Dostat se k němu dá jenom za odlivu a cesta tam je dlážděná skalisky. Jak romanticky to zní. A jak krásně to vypadalo na obrázcích z Instagramu a Facebooku, které mě zavalily jako lavina. Že mě to mělo spíš varovat než nalákat k víkendovému výletu, mi došlo až pozdě. Ale pěkně popořádku.

Nejbližší parkoviště a vlaková zastávka leží asi sedm kilometrů od Figure Eight Pool - v Otfordu, miniaturní vesničce uprostřed lesů. A právě tam jsme si dali minulou neděli sraz s našimi přáteli ze Sydney a z jejího předměstí. Ve třech samostatně operujících skupinách jsme se ze třech různých míst vydali na domluvené parkoviště. Slunečno, bezvětří, čas srazu stanoven s ohledem na bezmála patnáctikilometrový pěší přesun, na západ slunce a v neposlední řadě na pohyb oceánu. První skupina dorazila zhruba s půlhodinovým předstihem, ale bez vody a bez svačiny. Skupina číslo dvě v čas srazu volala, že ještě nevyrazila, protože ačkoli doba a místo srazu byly odtajněny v pátek, očekávala, že jí skupina číslo tři ráno zavolá. V kompletním složení a se svačinou jsme se tak potkali až na pár kilometrů vzdálené vyhlídce Werrong Lookout. 

Společně jsme lesem gigantických přesliček a gumovníků sestoupali až k Burning Palm Beach. Odtud už cesta nevedla – jenom nenápadná pěšinka podél vody, kterou brzy vystřídaly výše zmíněné šutry, kamení a občasné vlnobití. A pomalu se dostáváme k tomu, proč jsem si na tenhle výlet měla radši nechat zajít chuť – děcka, tam to bylo jak na Václaváku! Davy kam jen jste se podívali – seděly, postávaly, chodily, cvakaly selfíčka, zpívaly a pouštěly One Direction – a v tom všem zmatku, v obležení, se smutně krčilo maličkaté skalní jezírko, kterému sociální média vzala jeho křehké kouzlo. Kouzlo nedotčenosti, samoty a komorní krásy ukryté před zraky lidí. Kouzlo, které si musíte zasloužit, ale které se pod tíhou pozornosti příliš mnoha očí rozplyne. Z Figure Eight Pool se nechtěně stala turistická atrakce obřích rozměrů, ačkoli jeho skutečné rozměry jsou nepatrné. 

Nechci ale nikoho od návštěvy odrazovat – pokud někdy budete bloumat po Royal National Park, zkuste se u jezírka zastavit. Mám pocit, že ve všední den by u něj nemuselo být tak rušno. A když u něj budete, a když nebude rušno, dávejte pozor - uvidíte, jak se nad vodou tiše vznáší kouzlo.

Na skok v Canbeře

Od posledního příspěvku uběhly rovné dva měsíce. A pár dní. A spousta hodin. Na Nový Jižní Wales přišla zima, hodně pršelo, trochu jsem z toho onemocněla, a tak i kdyby se mi blogovat chtělo, neměla jsem moc o čem. Vítr, déšť, tma ve čtyři hodiny odpoledne a minimální teplotní rozdíl mezi “venku” a “doma” mi nepřišli jako pozitivní, šíření hodná témata. Snad tedy až na můj veskrze vřelý a neustále rostoucí vztah k termoforu, ohřívací láhvi, kterou vlastním v litrové variantě s fešným pleteným svetříkem.

Když už to před třemi týdny začalo vypadat, že se všechno temné a studené zvolna chýlí ke konci (rozuměj „přestalo pršet“), naplánovali jsme si výlet do Canberry, hlavního, i když zdaleka ne největšího města Austrálie.

Předpověď počasí slíbila devět stupňů, ale slunečno – nebylo nad čím přemýšlet, v neděli ráno jsme vyrazili do dvě hodiny vzdálené metropole. Modré nebe jsme si ale užili jen po cestě tam. Zhruba čtyřicet kilometrů před cílem obalila všechno mlha. Tím jsme si ale náladu moc zkazit nenechali. Úsměv nám ztuhl až když jsme vystoupili z auta. V mlze ponořená Canberra nás přivítala jedním stupněm nad nulou. Ale tak taky mohlo mrznout, žejo. 

Prohlídku města jsme zahájili na City Walk, odkud jsme se vydali na druhý břeh jezera Burley Griffin, které Canberru rozděluje. Naším cílem byl Capital Hill, kde stojí nová budova parlamentu. Cestou jsme mijeli hejna kakaduů pasoucích se na čemsi kolem silnice, potěšili se 100% zvýšením teploty a Chris mě zasvětil do sto let starého tajemství, proč hlavním městem Austrálie není Sydney nebo Melbourne, ale stala se jím malá Canberra, město ve svém vlastním teritoriu, daleko od moře, uprostřed ničeho.

 

 

Přestože ulice se byly liduprázdné, na prohlídku parlamentu se stála fronta. Čekat v ní se nám moc nechtělo, navíc nám začalo kručet v břiše (svačinu jsme zapomněli na parkovišti), a tak jsme se alespoň trochu prošli po travnaté parlamentní střeše a vyrazili kolem staré budovy parlamentu, protestního aboridžinského tábora, zvonkohry, Národní galerie moderního umění se zahradou plnou soch, ale žádných příležitostí k občerstvení vstříc Australskému válečnému památníku a také odpolednímu slunci!

Vytoužený pozdní oběd na terase kavárny přímo u památníku nám tak zvedl náladu dvojnásob (mě teda trojnásob, protože jsem si dala fish and chips). Den jsme zakončili prohlídkou monumentálního válečného památníku a vilovou čtvrtí jsme pak pomalu prošli k místu, kde jsme doufali, že jsme ráno nechali zaparkované auto.

Více fotek najdete v galerii.

Zářící Sydney

Minulý pátek začal v Sydney Vivid Festival, který už od roku 2009 pravidelně na přelomu května a června rozsvěcí a rozehrává barvami okolí opery, proslulé čtvrti The Rocks a festivalové instalace se dají nalézt i na řadě dalších míst, jako jsou parky či univerzitní kampus. Letošní rok se jich prý sešlo více než devadesát. Do barevných světel se tak dlouhých 18 dní večer co večer obléká nejen Opera House, ale celý přístav Circular Quay je až daleko za Harbour Bridge lemován pestrobarevně nasvícenými budovami, velkolepými projekcemi a interaktivními exponáty zářícími do tmy všemi barvami.

Takovou událost jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Využila jsem toho, že do Sydney jezdím dvakrát týdně do školy a ve čtvrtek jsem se po vyučování místo na nádraží vydala do přístavu.

Bylo to senzační. Velkým překvapením byla interaktivní instalace „Heart of the City“, na první pohled zajímavě tvarovaná červená sedačka, která se ale díky senzoru rozsvěcela a zhasínala v rytmu srdečního tepu osoby, která na ni usedla a položila ruce. Na fotkách ji bohužel nikde nemám, protože byla v neustálém obležení (a obsezení). Naprosto mě také uchvátila pohádková projekce „Enchanted Sydney“, která doslova rozhýbala Custom House a před kterou bych vydržela stát hodiny. A kterou jsem si musela natočit. A dokonce jsem z toho vyrobila video!

 

Bylo to krásné, bylo to zářivé a na každém kroku bylo na co se koukat a čemu se divit. Dokonce uvažuji nad tím, že se příští týden skočím mrknout zas. Co když jsem něco přehlédla, a co když něco potřebuju vidět znovu?

Murramarang - kempování s klokany

Od mého příletu do Austrálie se počasí moc nevycajchnovalo, dost prší, ještě víc fouká a pořádně teplo bylo jen ze začátku – inu, přichází zima. Chris nicméně pojal podezření, že by se mi tu třeba kvůli tomu nemuselo líbit. Zakoupil tedy stan a při první příležitosti si na fotbale přivodil zranění, čímž se vyloučil z nadcházejích zápasů a zajistil si volné soboty. Rozhodl se totiž, že cestu k mému srdci vyšlape své rodné zemi skrze intenzivní dobrodružný prožitek. Vyrazili jsme kempovat.

Po zodpovědném výběrovém řízení zvolil Chrisák jako nejvhodnější destinaci Murramarang – národní park vzdálený od Wollongong (kde bydlíme) necelých 200 km. Dokonce ho podezřívám, že vypsal tendr i na počasí, protože mraků jsme viděli všeho všudy asi patnáct a všechny v neděli dopoledne.

Vybaveni nutnou výzbrojí (stan, spacáky, karimatka, chladící box a klobásy) jsme se v sobotu ráno vydali na jih. Už cestou tam jsem se vcelku nadchla – sluníčko, moře, panorámata a tak, ale po příjezdu do kempu jsem se v záplavě nadšení málem utopila. Všude tam, kde během sezóny pravděpodobně stojí stany a karavany, se povalovali, žvýkali a hopkali klokani. Malí, velcí, schovaní v kapsách. Byli jsme tam jenom my a oni. A pár dalších lidí. A dětí. Všichni to ale naštěstí v neděli před obědem zabalili, takže pak jsme měli zvěř jen pro sebe, protože jsme zůstali až do pondělí.

Ještě v sobotu jsme se vydali na letmou obhlídku okolních pláží a lesů, potkali spoustu dalších klokanů a k večeru i pár králíků. Ti byli taky roztomilí, ale hladit se nedali a beztak jsme s sebou měli ty klobásy.

Vichřice sobotní noci odnesla dvěma sousedním karavanistům altánky, nám byla naštěstí jenom děsná zima - až doma jsem zjistila, že rozdíl mezi komfortní teplotou našich spacáků a noční teplotou vzduchu byl víc než deset stupňů. Všechny útrapy byly ale zapomenuty hned brzy ráno, když jsme den začali snídaňovou grilovačkou – vajíčka, rajčátka, slanina... Jsou zkrátka chvíle, kdy Australanovi odpustíte i to, že vás málem nechal zmrznout. 

První polovinu neděle jsme strávili v nedalekém Old Mogo Town, roztomilém městečku plném kaváren, vetešnictví, antikvariátů a krámků s cukrátky. Pěkně jsme se prošli, potěšili ducha, oko i žaludek, odpočinuli jsme si na verandě jedné z kaváren a ochutnala jsem “scones” - podivně vyhlížející, pobledlé, ani sladké, ani slané buchtičky, které se však po rozkrojení a aplikaci jahodové marmelády a vrstvy šlehačky stanou neodolatelné.

Krátce po obědě jsme pak do baťůžku zabalili vodu, čokoládu a foťák a vyrazili na výlet. Sice jsme nedošli úplně tam, kam jsme zamýšleli, ale na naši obranu musím říct, že jediný rozcestník, který jsme viděli, byl ten první a ten ukazoval směrem do lesa plného neznačených a geometrickou řadou se dělících cestiček. Za cíl jsme tedy operativně stanovili opuštěnou pláž plnou mušlí a hadích stop v písku. Cestu zpátky se nám naštěstí podařilo najít i bez sypání drobečků a včas na podrbání klokaních uší ještě před večeří.

Nedělní noc zavládlo bezvětří, a my jsme si tak mohli užít zvuků divočiny a  před usnutím se zaposlouchat to šustění a skřehotání obrovských netopýrů, živících se v okolních korunách a doufat, že to, co nám dopadá na stan, jsou jsou jen slupky a zbytky semínek.

Fotky tradičně u mě na rajčeti.

Reading Viaduct aneb Háňa kriminálním živlem

Opuštěné, člověkem zapomenuté stavby. Místa ukrytá před lidským zrakem, zavržená, přehlížená, vydaná na sžíravou nemilost času. Znáte to chvění, které vám v blízkosti takových míst od shora dolů projede tělem, nepatrně zvýši tepovou frekvenci a postaví dobrodružné buňky do pozoru? Za některými tajemstvími je třeba se vypravit daleko do lesů, prodírat se houštinami, zapadnout do roky nepoužívané štoly, pídit se s mapou a stokrát se přitom ztratit, ale některá nám tiše sedí a vyčkávají na své znovuobjevení přímo pod nosem. Třeba v centru velkého, jedenapůlmilionového města.

Reading Viaduct je bývalá železnice v centru Filadelfie postavená nad úrovní ulic, která byla přes sto let součástí místní železniční sítě. Potřeby města se však změnily, vlaky zmizely do tunelů pod městem a Reading Viaduct osiřel. Poslední vlak se po něm prohnal před více než třiceti lety. Od té doby, obehnán ploty, chátrá. Ve Filadelfii existuje několik občanských sdružení, která usilují, po vzoru newyorské High Line, o přestavbu viaduktu na park, ale protože zbytky mostu jsou v držení nekolika majitelů, projekt se příliš nehýbe. Při hledání informací jsem se na stránkách jedné z těchto iniciativ dočetla, že s ohledem na soukromé vlastnictví pozemků se důrazně nedoporučuje na železniční trať neoprávněné vnikat.

A tak jsme se s mým kamarádem Darrelem jedno sobotní odpoledne sešli a vydali se porušovat zákon. S plánkem v ruce jsme dorazili na křižovatku Deváté a Spring Garden, nad níž viadukt prochází, a s jasným cílem dostat se nahoru jsme začali ve směru od centra obcházet jednotlivé nosníky. Když už nás naděje téměř opouštěla, zahlédli jsme vysoko nad námi osamoceného chodce. Nad námi! To znamenalo jediné - někudy se tam musel dostat. To naši víru opět posílilo, určili jsme vítězný, ke šplhání vhodný pilíř a rozhodli se k činu. Pilíř výběrové řízení vyhrál zejména proto, že se v jeho rohu opíraly dvě ohnilé, metr a půl dlouhé tyče, na volno spojené několika pokroucenými dráty. Možná se ptáte, proč ten složitý opis, když by se jednoduše dalo říct improvizovaný žebřík, ale věřte mi, ta věc, ač zjevně improvizovaná, měla s žebříkem společného hodně málo. S její pomocí se nám ale podařilo vyšplhat na rantl zhruba ve dvou třetinách pilíře. Tam jsme si vzájemně pogratulovali ke vhodně zvolené obuvi, která byla jako dělaná k udržení se ve spárách mezi kameny a s nenápadným výrazem “tohle my tu děláme běžně” k odvrácení nechápavých pohledů dvou kolemjdoucích, jsme se mezerou mezi trámy vytáhli ke kolejím.

Konečně. Byli jsme tam. Vysoko nad ulicemi, sami mezi dvěma páry kolejí táhnoucími se zlátnoucím kobercem trávy směřem k mrakodrapům na obzoru. Opuštěný perón, pravidelně rozmístěné trolejové oblouky bez trolejí, červené bobule jeřabin, keře zarůstající do letitých pražců. Zcela omámeni pocitem objevitelů, kteří se nebojí překročit hranice zákona, v zájmu dobrodružství se stát rebely a riskovat svou čest, jsme se zatajeným dechem procházeli trať. Trať, která si na vlaky již nevzpomíná a kterou jejich kola už nikdy nerozezní. Překonali jsme překážku a byli jsme tam. Úplně sami. 

Sami? 

Najednou se před námi rozhrnulo křoví a z něj vystoupila zhruba desetičlenná skupina turistů. S průvodkyní. S průvodkyní v kozačkách a sukni. Při vzpomínce na naši vysoce utajenou, nebezpečnou a především absolutně nenápadnou akci jsme se nemohli zbavit pocitu, že lidé stojící před námi se po pilíři nešrábali. A měli jsme ten pocit popřít v zárodku. A neptat se. Protože kdo se ptá, moc se dozví. A kdybychom se nezeptali, nikdy bychom se nedozvěděli, že onu neděli, byla rampa spojující Rading Viaduct se zemí zcela mimořádně otevřena veřejnosti, a naše aura kriminálníka Indiana Jonese by se nikdy nerozplynula. Alespoň ne tak rychle.

Ve vší občanské poslušnosti jsme si pak prošli zbytek viaduktu a bylo to stejně krásné a stejně magické jako před naší potupnou ztrátou rebelství. Opuštěná trafostanice, zapadající slunce a železniční most ponořený ve své minulosti. A ptáte-li se, zda jsme odchod zvládli v rámci zákona a slušného chování, pak s hrdostí říkám ne. Bránu na průvodkyní zmiňované rampě jsme sice našli, ale už zamčenou. Ven jsme tedy museli alternativně, zato s grácií – dírou v plotě. 

Víc obrázků tady.

Na severu

Předchozí vyprávění jsem v zájmu zachování zdvořilé délky příspěvku zastavila ve chvíli, kdy jsem se rozloučila s Kensington Marketem. Ulicemi Chinatownu vyprahlými pozdně odpoledním sluncem jsem se pak konečně vydala k hostelu. Oklikou. Chtěla jsem si totiž ještě prohlédnout Eaton Centre, gigantický obchodní dům, a poblíž stojící radnice. Obě dvě.

Eaton Centre je největším nákupním centrem Toronta a od konce sedmdesátých let, kdy bylo otevřeno, nenašlo konkurenci. Zajímavé je něm to, že při svých čtyřech patrech kolosálních rozměrů stojí přímo v centru města. Procházíte-li kolem, sotva si ho všimnete, uvnitř ale nestačíte žasnout nejen nad velikostí zvenčí netušeného, ale především nad nápaditou architekturou (a pokud se neženete pouze za poznáním a duchovními hodnotami, pak si taky trochu požasnete nad oblečením, botami, knihami, šminkami, jídlem a jiným konzumním brakem).

Pak jsem se vrhla na zmíněné, opodál stojící radnice. Stará budova, která svým účelům sloužila do roku 1966 a pochází z konce 19. století, je opravdu pěkná a již od pohledu oddaná svým účelům. Zato nová budova, která je k nalezení jen o malý kousek dál, vůbec jako radnice nevypadá. Navíc se topí v betonu. Ale zato v betonu s jezírkem a vodotrysky a betonovými oblouky. Svůj zrak jsem tedy raději stočila zpět k novorománské věži staré radnice, spravila si dojem a svižným krokem vyrazila k hostelu.

Stará radnice s oblouky betonového parku

Tam jsem se ale nezdržela dlouho a ještě před půl sedmou jsem se vydala do nedalekého Distillery District, skaznenu viktoriánské industriální architektury. V několika malebných uličkách těsně přiléhajících k historickým budovám lihovaru je k nalezení leccos - kavárny, restaurace, antikvariáty, pekárna, galerie a nečekaně umístěné artefakty z předminulého století. Nejuhrančivější ze všeho je ale atmosféra této miniaturní čtvrti. Pod roztrhanými teniskami turistů, lodičkami návštěvnic luxusních restaurací, za cinkáním broušených skleniček, jakoby se ukrýval zapomenutý čas. Možná jsem se jen příliš zasnila, možná mě ošálila pečlivá práce památkářů, ale třeba se v ozvěně kroků na dlažebních kostkách opravdu zachvěl čas.

S hlavou zahalenou v romantickém oparu jsem svůj první torontský den zakončila téměř kýčovitou procházkou (písečná pláž s růžovými slunečníky, plachetnice na oranžovém horizontu, fialové nebe)  po břehu Ontaria, jak jinak než při západu slunce.

Ještě, že jsem si ho užila do posledního paprsku - pondělní ráno obalilo město hustou bílou mlhou, z mrakodrapů vidno zhruba deset spodních pater a plán "vyhlídková věž" padl zcela rozerván na chodník. Vyrazila jsem proto lodí k torontským ostrovům. Po pečlivém zvážení turistických možností a zodpovědném výběru trasy jsem hrdinně vyplula - na úplně opačnou stranu ostrova, než jsem chtěla.

Gibraltar Point

A tak jsem na zlatý hřeb ostrovního výletu, maják Gibraltar point, nezaútočila ze severovýchodu ale z jihozápadního konce, z Hanlan's Point, z něhož se kromě panorámat dají pozorovat letadla startující z vedlejšího ostrovního letiště.

Mezi mraky se brzy začala objevovat stopová modrá a když jsem dorazila k vyhlídkovému molu zhruba v polovině ostrova, nebylo po mlze ani památky. Na jedné straně se tak otevřel pohled na nekonečné Ontario a z druhé strany  pomrkávala mezi mrakodrapy CN Tower. Propletla jsem se mezi fontánkami, růžemi, rybníčky a dřevěnými mosty spojujícími jednotlivé ostrůvky a nalodila se na téměř prázdný trajekt zpátky do cenra města.

Háňa na skle

CN Tower, telekomunikační věž, která je třetí nejvyšší stavbou na světě, nebylo těžké najít - byla tak nějak vidět odevšad. Super rychlý výtah mě za 58 vteřin vyvezl do výšky 346 metrů, odkud se Ontario zdálo ještě nekonečnější a město vypadalo jako shluk krabiček. Vyhlídková terasa byla sice poučná, nicméně nepříliš adrenalinová. To pravé vzrůšo čekalo o patro níž. Tam se totiž ukrývá prosklená podlaha - můžete se na ní procházet, plazit, vyfotit se, plakat... Zocelena traumaty okolo pištících návštěvníků jsem se zhluboka nadechla, zapřela sklon k závratím, a na podlahu jsem si také šlápla. Několikrát. A bez pláče.

Po zkoušce odvahy mi do odjezdu ještě zbývalo pár chvil, a tak jsem se velmi zvolna a nepřímo prošla zpátky do centra, porozjímala v řadě parků ukrývajících se na nečekaných místech mezi mrakodrapy a odměnila se za zásluhy ve Starbucksu. S odcházejícím odpolednem jsem se s Torontem, do jehož chodníků jsem otiskla 35 kilometrů stop,  rozloučila a nočním autobusem se rozjela zpátky k Filadelfii.

(Fotky najdete u mě na rajčeti.)

Na sever

Trochu mě mrzí, že jsem se před výletem do Toronta znovu nezasnila u Příběhu inženýra lidských duší, abych si návštěvu ozvláštnila nádechem atmosféry města očima mé platonické lásky, Dannyho Smiřického, a namísto toho jsem vzala za vděk příkladně věcným turistickým průvodcem. Vzhledem ke své situaci osamoceného cestovatele to ale považuji za zcela adekvátní volbu literatury. Beletrie je zajisté velmi prospěšná mysli a také rozvíjí fantazii, ale chcete-li se stát úspěšným turistou, vytyčit si trasu, moc se neztratit a ještě u toho trousit z rukávu oslnivá fakta, není nad informačně přesycenou publikaci, mapu a buzolu.

Legislative Building

Takto vybavena, až na poslední uvedenou položku, jsem se poslední srpnovou sobotu rozjela vzhůru k javorovým listům. Celá cesta s jedním přestupem a plánovaným dvouhodinovým čekáním měla trvat zhruba třináct hodin, nicméně kvůli zpoždění na hranicích se ještě o něco protáhla. V Torontu jsem tedy vystoupila až kolem jedenácté dopoledne. S odhodláním dodržet itinerář jsem se ihned vydala k Legislative Building a do kampusu University of Toronto. Tam zrovna probíhal orientační týden pro nové studenty a kampus se hemžil pomoci chtivými informátory. Díky tomu jsem od jednoho z přátelských mladíků, který mě v mém vražedném tempu doslova dohonil a pak byl zklamaný, že nehledám učebnu nebo ubytování, dostala alespoň tip zajít odpoledne na Kensington Market - do Mekky vyznavačů bohemian style (který je teď v Americe nejvíc alternativní a nezávislý a vůbec nejvíc in, a nemá s českou kotlinou nic společného). Měla jsem právě zamířeno do Baťa Museum of Shoes, nicméně jsem slíbila, že hned jak budu hotová s obuví, zamířím vstříc subkulturním zážitkům.

Bata Museum of Shoes / Lodičky Marilyn Monroe

Prohlédla jsem si tedy Baťovo muzeum, které sice s Baťou zas tak moc společného, až na ty boty, nemá, ale zkoumání historických modelů, bot pro zimomřivé pudly (ano, myslím psa), tenisek Justina Biebra a žabek samotného Dalajlámy mě zcela strhlo a expozice o tradiční obuvi severských kmenů ve mě probudila touhu po několikavrstvých tuleních kozačkách, s úctou k přírodě (a z obavy před ochránci zvířat) však nejlépe ze syntetického materiálu.

Krystalická budova ROM

Další zastávkou bylo Royal Ontario Museum, které se pyšní sbírkami ze všech možných oblastí kultury a přírodní historie. Ty jsem tentokrát vynechala, zato jsem se do sytosti pokochala moderní budovou muzea, také nazývanou "Crystal" - ne zcela přesvědčivě přilepenou k původní zástavbě, nicméně neobyčejnou a působivou.

Maxi scrabble na Kensington Market

Svižným krokem jsem se pak konečně vydala na domorodcem vychválený Kensington Market. Dvě dopravě uzavřené ulice, což je prý standardní nedělní opatření, vypadaly v porovnání s těmi ostatními, kterými jsem za celý den prošla, jako mraveniště. Restaurace a bary obsluhovaly venku na improvizovaných i stálých zahrádkách, chodníky lemovaly prodejci čehokoli od oblečení po sochy ze starých karoserií, desítky nadšenců malovaly křídami na asfalt, na několika místech hráli živí hudebníci a narazila jsem dokonce na jednu kapelu o pěti členech, s opravdovým bubeníkem a veškerou ozvučovací technikou, kterou se zájmem sledoval zhruba jedenapůlkrát větší dav. Inu, poetické odpoledne. Nejvíc mě mrzelo, že jsem si v odpoledním horku nemohla dát některý z nabízených koktejlů. Ve stáncích se nedalo platit kartou a já jsem za celou cestu nenarazila ani na jednu směnárnu. Škoda, mohla jsem být za rebela - ve Filadelfii je totiž pouliční alkoholismus zakázaný. 

Abych vás neunavovala příliš dlouhým čtením, nechám si něco na příště - třeba jak jsem šlapala po skleněné podlaze v téměř 350 metrech nad zemí a nebo jak jsem odjela lodí trochu jinam, než jsem chtěla.

Háňa měsíc za mořem

Dlouho jsem to odkládala, dlouho jsem vlastní lenost a neschopnost omlouvala náročným obdobím zvykání si na nové prostředí, ale řekla jsem si dost, poznatky je třeba sdílet a osvětu šířit všemi možnými kanály. Nuže, první dávka emocí (v několika krátkých a zcela neorganizovaných bodech) k dispozici již dnes!

Nemám pochybnosti o tom, že mnohé z vás zajímá (stejně jako mě) v první řadě jídlo. Je ho tu spousta, zastoupení tu má jakákoli národní kuchyně, na kterou si jen vzpomenete a začínám mít neblahé tušení, že mi to všechno chutná. A vůbec nejhorší na tom je, že cokoli, na co dostanete chuť, je vždycky někde poblíž.

Ukázka jednoho z již zkonzumovaných pokrmů:
 Chipotle Yucatan Chicken (Mňam)

S pestrostí pokrmů souvisí samozřejmě pestrost národnostní. Nevím, jestli "melting pot" je to správné označení, já bych spíš řekla, že je to takový pěkně zamíchaný salát. O místních se dá říct, že jsou z velké většiny k cizincům velmi vlídní (ještě mě tu žádný zaměstnanec veřejných služeb nerozbrečel) a s projevem nadřazenosti nad zoufalým cizincem jsem se setkala zatím jen jednou u poštovní přepážky, kde mi pan poštmistr vyhrožoval, že případnou chybu na podacím lístku si budu muset po dobu dvaceti minut ostudně odpykat v koutě vedle hlavního vchodu - pro výstrahu ostatním.

Kvíz: Kolik národností se na vás usmívá z obrázku?  
Nápověda: A) sedm B) devět C) deset

Další zajímavou kapitolou je móda místních streets a avenues. Také jste už loni zaznamenali invazi podivně střižených krátkých triček u kterých vás napadají pouze dvě základní otázky - Odkud? a Proč? Myslím, že jsem našla odpověď. Domnívám se, že se to všechno šíří odsud a zdrojem výše zmíněného (a pod odkazem vyobrazeného) zla je sušička - nejlepší přítelkyně americké hospodyňky. Už jsem si totiž jedno takové tričko taky vyrobila a v souladu s mým evropským konformismem zřejmě již navždy zůstane skryto v nejtmavších útrobách skříně. Bohužel někteří oděvní designéři výsledek pojali jako kouzlo nechtěného a oblečení v sušičkové úpravě začali produkovat ve velkém. Jupí!

Kromě konzumace čehokoli, navštěvování poštovních úřadů, sledování módních trendů a publikování chaotických článků mám samozřejmě i jiné aktivity, z hlediska osobnostního a intelektuálního rozvoje mnohem hodnotnější, ale o tom třeba někdy příště.

Pac a pusu posílá

Háňa

Kdo si hraje, nezlobí

Ještě než se definitivně vytratí vůně jehličí a mandarinek, ráda bych se s vámi podělila o zajímavý prosincový zážitek - velmi hravý a kreativní (a samozřejmě neméně poučný). S oddílem jsme se totiž vypravili do Jiřetína pod Bukovou, a to za účelem exkurze v muzeu hraček a v továrně na hračky Detoa Albrechtice. Pod dohledem průvodce, vybaveni nepřehlédnutelnou reflexní vestou, jsme doslova od podlahy prozkomali celou budovu továrny - podívali jsme se do jejího samého nitra, nahlédli jsme do sušárny dřeva, zjistili jsme, jak se dřevo zpracovává, upravuje i barví a co všechno z něj jde vytvořit. Největší úspěch měl pak samotný závěr prohlídky, který jsme strávili v tvořivé dílně, kde jsme si z dřevěných součástek mohli sestavit vlastní hračku.

Kompletní fotodokumentaci najdete na rajčeti a kdybyste se do továrny chtěli podívat také (k čemuž vás samozřejmě nechci nutit, ale pokud budete mít cestu kolem, jsem si jistá, že by se vám to líbilo), veškeré podrobnosti najdete na stránkách muzea.

Odpolední čaj s Kafkou

Zatoužíte-li někdy po skutečně nevšedním kavárenském zážitku (a nemusíte být ani milovníci kávy), doporučuji Café Louvre na Národní třídě v Praze, kavárnu založenou před 110 lety, tehdy ještě na třídě Ferdinandově. Její zakladatel, Adolf Pelc, tehdy na pozvánkách inzeroval podnik jako "co do rozsáhlosti a moderního zařízení jediný svého druhu v Rakousko-Uhersku" a úžasné je, že nejenom rozsáhlost, ale i zařízení kavárně zůstalo až do dnešních dní. Je pravdou, že interiér i jeho vybavení museli projít řadou oprav, protože po roce 1948 byla kavárna násilně zavřena a na své znovuotevření čekala dlouhých 44 let, ale ve chvíli, kdy vystoupáte po schodech do prostoru s vysokými stropy, uchváceni zapomenete na kalendář a začnete se rozhlížet, jestli u některého ze stolků nezastihnete Karla Čapka, dokončujícího jedno ze svých zbrusu nových dramat.

Interiér kavárny, 1910

Ve své době byla kavárna místem setkání mnoha významných a vlivných osobností. Kromě Karla Čapka kavárnu navštěvovali například Franz Kafka, Albert Einstein, Vlasta Burian a povečeřel zde i T. G. Masaryk. V současnosti je kavárna vyhledávána především turisty toužícími po zážitcích. A není se čemu divit - několik desítek minut strávených ve druhém patře domu na Národní 20 na vás udělá silný dojem, který nejen uvidíte, uslyšíte, ale budete ho cítit hluboko uvnitř.

PS.: A málem bych zapomněla na návštěvníka ze všech nejslavnějšího, na Járu Cimrmana, který zde platil za největšího pijana.

Literární toulání po Telči

Přemýšleli jste někdy nad tím, že většina měst a míst má kromě své "dějinné" historie i historii literární? A vlastně to nemusí být ani historie, mnohdy je to třeba i neviditelná literární současnost, čím město sotva znatelně, ale přesto dýchá.

Ptám se proto, že jsem v předposledním říjnovém víkendu vyrazila spolu se svými spolužáky na třídenní akci s názvem "Literární toulky po Telči". Coby bohemisté jsme se samozřejmě zajímali o Otokara Březinu, Josefa Floriana a okrajově jsme se dotkli i českého undergroundu. Jako turisté jsme pak navštívili Telčský dům plný strašidel a zajímavostí, věž, kostel s klášterem v Nové Říši, zámecký park, parní mlýn a dokonce jsme měli zajištěnou i komentovanou prohlídku města. Poučení nám zprostředkovalo několik tematických referátů a zábavu pak orientačně-vědomostní hra uprostřed mrazivé noci.

O tom, že to byla nezapomenutelná akce se můžete již tradičně přesvědčit u mě na rajčeti a brzy také na webových stránkách, které k literárním toulkám (minulým i budoucím) pomalu vznikají.

Jaro u Lemberku

Na květnovou družinovku jsme vyrazili do Jablonného v Podještědí, které nejenže na tento víkend ožilo poutí, ale především v jeho okolí viditelně tepalo jaro, všechno kvetlo a krásně vonělo. 


U Markvartického rybníku s námi kamarádili kačeři, nedaleko Lemberka jsme si prohlédli malý český čedičový stonehenge a napili jsme se ze Zdislaviny studánky, abychom lépe viděli. Jen prohlídku baziliky sv. Vavřince v Jablonném jsme si museli nechat ujít, protože tam právě probíhala mše. 


Naše cesta vedla přes Zdislavinu studánku, Lemberk, kde jsme po 126 schodech vystoupali až na věž, ze Lvové po zelené až téměř k Polesí a dále do Rynoltic. I s odbočkami mohla mít celá trasa kolem dvanácti kilometrů, ale sluníčko nám vesele připalovalo obličeje, a tak nebylo kam spěchat a bylo dost času na všechno, včetně svačiny :).

Fotky z naší dnešní výpravy najdete na mém rajčeti.

Čáry v Jirkově - málem bez ohníčku

Poslední dubnový den jsme se v celkovém počtu šest (jmenovitě Kačí, Zůza, Matěj, Zippy s Morou a moje maličkost) vydali do Jirkova na Humpálovic chatu. Hlavním lákadlem zájezdu byla (kromě buřta) pověstná Jirkovská vatra. K té jsme zamířili nedlouho po našem příjezdu. Vyšplhali jsme na kopec, kde se měl Matějem inzerovaný požár konat a jaké bylo naše překvapení, když jsme ani po důkladném ohledání terénu nenašli jedinou stopu po ohni. Smutně jsme tedy jen hleděli na protější kopce, které ohni disponovaly a za sborového nadávání na upadající kulturu vesnice jsme se pomalu vraceli do chaty. Při průchodu mezi domky jsme si neodpustili peprné poznámky ohledně ignorace tradic, protože jsme shledali, že nejenže se letos žádná vesnická vatra nekoná, ale nekoná se ani malý ohníček na některé ze zahrad a ještě k tomu zřejmě už celá vesnice dávno spí - soudě podle temných oken. Zkrátka a dobře, široko daleko pusto a prázdno.

A tak jsme si na zahradě zapálili oheň vlastní, který jediný mohl zmírnit naše hluboké zklamání. Jenže v tom to přišlo - jediný telefonát obrátil náš život o 180°. V jediné vteřině byla vyřešena záhada spících sousedů nedbajících čarodějnických tradic - celá vesnice se totiž za jasné ohňové záře veselila za hasičárnou, tedy asi o 300 metrů dál, než jsme předpokládali. Něco takového se nemůže stát nikomu jinému než nám.

Zbytek večera se nesl v příjemném a veselém duchu. Pokochali jsme se netopýrem na kruzích, zazpívali si řadu šlágrů, uvedli na pravou míru význam slova sentimentál (zkládající se ze dvou komponentů: senti + mentál), někteří z nás si ujasnili českou atletickou reprezentaci, Zippy vyvinul a dovedl k dokonalosti speciální běžecký styl "na Sáblíkovou" a  protože bylo celou dobu co dělat, nezbylo, než jít spát hluboko nad ránem.

I sobota stála za to - vstali jsme s písničkami z Rosy, dostali jsme kafíčko i čajíček, k obědu byli grilovaní pstruzi s bylinkovým máslem a odborně uvařenými brambory a jedinou sobotní nevýhodou tak bylo, že jsme se museli (i když neradi) vrátit za svými povinnostmi, nicméně plni zážitků z akce nejen poučné, ale i zábavné, místy až vcelku nebezpečně.

Senzační fotky se senzačními komentáři jsou k vidění u Kačí na rajčeti a u Matěje.

Háňa a Efi jsou skejťačky

Jelikož jsme s Efi letos úspěšně odstátnicovaly, dostaly jsme za své neskonalé studijní úspěchy darem kolečkové brusle - to abychom byly neskonale úspěšné nejen na poli vědeckém, ale i sportovním. Nu což, v Brně máme řadu cyklostezek, tak jsme se na jednu z nich, opásány chrániči od hlavy až k patě, vypravily.

Po svých jsme doťapali až na Poříčí, kde se nám vcelku úspěšně podařilo přezout a dokonce i prvních tři sta metrů jsme nevypadaly nijak exoticky. Jenže pak přišel první přechod silnice, a aby toho nebylo málo, byla to silnice s nepředvídatelným semaforem a ...tramvajovými kolejemi. Inu, nebudu vás napínat, první překážku jsme (k pobavení čekajících řidičů) zdolaly. 

To jsme ale netušily, že nás co nevidět čeká kopec dolů. Na první pohled strmější než nejstrmější černá sjezdovka. Po několika nesmělých pokusech se Tečka směle rozjela a zmizela v podjezdu (čímž se ochudila o můj fenomenální čelní náraz do zdi), a protože jsem se bála, že už se nevrátí, a že bídně a sama zhynu už na začátku naší cesty, riskla jsem to také.

A pak už to bylo jenom lepší - zvládly jsme kopce, dokopce, dokonce několik mostů a retardérů, nepřejely jsme ani jednu maminku s kočárkem, nezapletly jsme se do kola ani jednoho cyklisty, jen na přejezdu před Ikeou jsme zřejmě vzbudily lítost v několika řidičích, kteří nám dali přednost, čímž si neočekávaně zajistili několik desítek vteřin velmi neotřelé zábavy. Jo, přejezdy jsou naše specialita.

Celkem jsme si to napoprvé spočítaly na 15 kilometrů, což, uznejte, je úctyhodný výkon zasluhující odměnu. A tak jsme se v nejbližší samoobsluze odměnily v chladícím boxu a při té příležitosti jsme se rozhodly, že ještě trochu dopilujeme styl a budeme profíci.

Velikonoční Javorník

I letos jsme tradičně, v době velikonoční, vyrazili do Podještědí. Stejně jako loni jsme střechu nad hlavou našli na Marťasovic chatě v Javorníku. Narozdíl od loňska se nám vše podařilo spáchat na kolech, bez čepice a oteplováků. Celé čtyři dny svítilo sluníčko jako o život, takže jsme si užili jak cyklovýletů, tak vycházek pěších. Ti hodně zdatní si zvládli uplést pomlázku, ti ještě šikovnější ozdobit kraslice (tentokrát voskovou technikou) a Kačbě s Fojtem se alespoň trochu pootevřel svět velké cyklistiky.

Fotky můžete najít u Káti, Matěje, a u mě.

I'll miss you, Glasgow

A je to tady. Sice se mi moc nechce, ale zítra ráno opouštím Skotsko. Alespoň pro tentokrát. Už mám zabaleno, v pokoji mi nezbylo nic, než čtyři holé stěny, nábytek a nepovlečená postel. Zítra už budu usínat jinde...

Takže ahoj v Čechách!