Pavouci k nakousnutí

Do Halloweenu už zbývá jenom sedm dní - nejvyšší čas se naladit na strašidelnou vlnu a připravit chuťové pohárky na blížící se sladkou smršť. Ideální čas na veselý cupcake!

V rámci podzimního festivalu místní základní školy jsem se podílela na přípravě občerstvení. Na starost jsem dostala právě výrobu cupcaků. A takhle to dopadlo:

 
 
Vanilkové těsto jsem udělala podle jednoduchého receptu - s drobnou úpravou v množství cukru:
  • 2 hrnky mouky (nejspíš hladké polohrubé, my tu máme jenom jednu, univerzální)
  • půl lžičky soli
  • 2 lžičky prášku na pečení
  • 1/2 hrnku margarínu
  • 1 hrnek cukru
  • 2 vejce
  • 1 hrnek mléka
  • 1 lžička vanilkového extraktu
Pečeme na 170° asi 18 minut.
Krém jsem koupila už hotový a trochu jsem ho vylepšila červeným a žlutým barvivem. Pavouk na vrchu je pak vyrobený z malé Oreo sušenky potřené krémem a obalené v čokoládovém sypání. Oči jsem domalovala polevou a stejně tak nakonec i 240 mrňavých pavoučích nožiček.

No nejsou k sežrání?

Halloween za dvěřmi

Vždycky jsem se s vrásčitým čelem trápila otázkou, které roční období je moje nejoblíbenější. Do užšího výběru bylo již před lety zařazeno jaro a podzim, ale závěrečný verdikt zůstával dlouho nevyřčený. Až vcelku nedávno jsem se rozhodla. Je to podzim.

Můžete namítat, že je chladno, fouká, ráno vstáváme za tmy a stvímá se už odpoledne, všechno zelené hnědne, žloutne a červená a melancholie jakoby se sypala všude kolem spolu se závějemi listí, které se samy neshrabou. Ale já si říkám - no právě! Ty barvy, ta nálada, v šálách zachumlané tváře.


Ve Státech se podzimnímu splínu organizovaně čelí. Ve chvíli, kdy v českých supermarketech začínají svou plíživou invazi čokoládoví Mikuláši - zase o týden dřív než loni, tady se v regálech objeví dýně a speciální sady nožů na jejich vyřezávání, netopýři, čarodejnice, pavouci a sladkosti všech možných i nemožných barev a tvarů. Věznice, lesy a hřbitovy lákají na speciální hrůzostrašné  zážitky a na zdánlivě opuštěných místech se na pár týdnů otevřou obchody, které zůstavají po zbytek roku prázdné. Obchody s kostýmy a dekoracemi. Blíží se totiž Halloween. Den, kdy se malí i velcí mohou na ulici bez obav ukázat v převleku, navzájem se strašit a k prasknutí se nacpat sladkostmi.


Ač Halloween není evropský svátek a rozumím hlasům varujícím před prázdným přejímáním cizích tradic, říkám si, že než se trápit říjnovým nálezem Mikuláše v samoobsluze, je lepší vydlabat si dýni. Vždyť je to takové pěkné, podzimní.

Reading Viaduct aneb Háňa kriminálním živlem

Opuštěné, člověkem zapomenuté stavby. Místa ukrytá před lidským zrakem, zavržená, přehlížená, vydaná na sžíravou nemilost času. Znáte to chvění, které vám v blízkosti takových míst od shora dolů projede tělem, nepatrně zvýši tepovou frekvenci a postaví dobrodružné buňky do pozoru? Za některými tajemstvími je třeba se vypravit daleko do lesů, prodírat se houštinami, zapadnout do roky nepoužívané štoly, pídit se s mapou a stokrát se přitom ztratit, ale některá nám tiše sedí a vyčkávají na své znovuobjevení přímo pod nosem. Třeba v centru velkého, jedenapůlmilionového města.


Reading Viaduct je bývalá železnice v centru Filadelfie postavená nad úrovní ulic, která byla přes sto let součástí místní železniční sítě. Potřeby města se však změnily, vlaky zmizely do tunelů pod městem a Reading Viaduct osiřel. Poslední vlak se po něm prohnal před více než třiceti lety. Od té doby, obehnán ploty, chátrá. Ve Filadelfii existuje několik občanských sdružení, která usilují, po vzoru newyorské High Line, o přestavbu viaduktu na park, ale protože zbytky mostu jsou v držení nekolika majitelů, projekt se příliš nehýbe. Při hledání informací jsem se na stránkách jedné z těchto iniciativ dočetla, že s ohledem na soukromé vlastnictví pozemků se důrazně nedoporučuje na železniční trať neoprávněné vnikat.


A tak jsme se s mým kamarádem Darrelem jedno sobotní odpoledne sešli a vydali se porušovat zákon. S plánkem v ruce jsme dorazili na křižovatku Deváté a Spring Garden, nad níž viadukt prochází, a s jasným cílem dostat se nahoru jsme začali ve směru od centra obcházet jednotlivé nosníky. Když už nás naděje téměř opouštěla, zahlédli jsme vysoko nad námi osamoceného chodce. Nad námi! To znamenalo jediné - někudy se tam musel dostat. To naši víru opět posílilo, určili jsme vítězný, ke šplhání vhodný pilíř a rozhodli se k činu. Pilíř výběrové řízení vyhrál zejména proto, že se v jeho rohu opíraly dvě ohnilé, metr a půl dlouhé tyče, na volno spojené několika pokroucenými dráty. Možná se ptáte, proč ten složitý opis, když by se jednoduše dalo říct improvizovaný žebřík, ale věřte mi, ta věc, ač zjevně improvizovaná, měla s žebříkem společného hodně málo. S její pomocí se nám ale podařilo vyšplhat na rantl zhruba ve dvou třetinách pilíře. Tam jsme si vzájemně pogratulovali ke vhodně zvolené obuvi, která byla jako dělaná k udržení se ve spárách mezi kameny a s nenápadným výrazem “tohle my tu děláme běžně” k odvrácení nechápavých pohledů dvou kolemjdoucích, jsme se mezerou mezi trámy vytáhli ke kolejím.


Konečně. Byli jsme tam. Vysoko nad ulicemi, sami mezi dvěma páry kolejí táhnoucími se zlátnoucím kobercem trávy směřem k mrakodrapům na obzoru. Opuštěný perón, pravidelně rozmístěné trolejové oblouky bez trolejí, červené bobule jeřabin, keře zarůstající do letitých pražců. Zcela omámeni pocitem objevitelů, kteří se nebojí překročit hranice zákona, v zájmu dobrodružství se stát rebely a riskovat svou čest, jsme se zatajeným dechem procházeli trať. Trať, která si na vlaky již nevzpomíná a kterou jejich kola už nikdy nerozezní. Překonali jsme překážku a byli jsme tam. Úplně sami. 

Sami? 

Najednou se před námi rozhrnulo křoví a z něj vystoupila zhruba desetičlenná skupina turistů. S průvodkyní. S průvodkyní v kozačkách a sukni. Při vzpomínce na naši vysoce utajenou, nebezpečnou a především absolutně nenápadnou akci jsme se nemohli zbavit pocitu, že lidé stojící před námi se po pilíři nešrábali. A měli jsme ten pocit popřít v zárodku. A neptat se. Protože kdo se ptá, moc se dozví. A kdybychom se nezeptali, nikdy bychom se nedozvěděli, že onu neděli, byla rampa spojující Rading Viaduct se zemí zcela mimořádně otevřena veřejnosti, a naše aura kriminálníka Indiana Jonese by se nikdy nerozplynula. Alespoň ne tak rychle.


Ve vší občanské poslušnosti jsme si pak prošli zbytek viaduktu a bylo to stejně krásné a stejně magické jako před naší potupnou ztrátou rebelství. Opuštěná trafostanice, zapadající slunce a železniční most ponořený ve své minulosti. A ptáte-li se, zda jsme odchod zvládli v rámci zákona a slušného chování, pak s hrdostí říkám ne. Bránu na průvodkyní zmiňované rampě jsme sice našli, ale už zamčenou. Ven jsme tedy museli alternativně, zato s grácií – dírou v plotě. 

Víc obrázků tady.