Až letošek bude loňskem...

Rok se nám co nevidět setká s rokem, a tak se sluší popřát, aby těch nastávajících 365 dnů bylo šťastných a naplno prožitých - 

s úsměvem na rtech a mezi těmi, které máte rádi.

Plastu zdar

Tak už to umím! Alespoň tedy částečně. Pokud předpokládáte, že objektem mého zájmu je třeba historická slovotvorba a syntax, předpokládáte samozřejmě špatně. Jsem totiž mnohem praktičtější než byste čekali...

Před nedávnem jsme se totiž s Kačí vypravily na kurz výroby šperků z fima. Nejen, že jsme se dozvěděly spoustu nového o tom, jak s ním zacházet, jak míchat barvy, vytvářet vzorky atd., ale hlavně jsme si to všechno pořádně osahaly. Výsledek mé tříhodinové kurzovní snahy je zde:

Jak je vidno, jsou to spíše takové pokusy bez větší perspektivy budoucího využití, ale nebojte, blíží se Vánoce, a tak se chystám na kousky zcela perspektivní.

Koulela se koulela

Tak to je ona...

Je velká asi jako průměrně urostlé jablko a její výroba trvala přibližně deset hodin (ve skutečnosti ale spíš dvanáct). Padl na ni celý balíček vlny, tři jehly, které se mi podařilo zlámat a pár kapek krve. Jako odměnu za vynaloženou snahu jsem obdržela od kolejí třídenní zákaz používání internetu. Inu, plstění je jako žehlení - číst se u něj nedá a hloupých seriálů je na internetu víc než dost :)

Plsť není tvůj nepřítel

Už dlouho jsem při brouzdání Flerem slintala nad plstnatými korálky a doufala, že se to třeba také někdy naučím. Když jsem potom objevila  nabídku kurzu plstění v libereckých výtvarných potřebách, neváhala jsem ani minutu. 

Malá ukázka mých výtvorů
(koule, motýl, plsťění na látku)

Kurz probíhal v malé výtvarné dílně přímo v nové prodejně v Železné ulici a byl jedním slovem senzační. Více slovy užitečný, praktický a byla jsem zkrátka nadšená. Ve třech hodinách jsme se naučili vyrábět korálky, andílky, motýly, koule a aplikovat plsť na látku, načerpali spoustu inspirace pro vlastní plstnaté počiny a ještě získali slevu na nákup - no nevyužijte to :)

Zápisník mladé bioložky

Dovoluji si vám představit zatím poslední přírůstek do mé široké bakteriální kolekce. Tentokrát je to sešit formátu A4, který jsem stvořila u příležitosti významného životního jubilea jedné nadějné biologické hlavičky z Prahy.

V podstatě se jedná o kroužkový blok s plastovými deskami, na jehož titulní stranu jsem se odhodlala v jasných barvách vypodobnit všechny bacily, které se mi od posledního virového počinu usadily* v hlavě. Výsledné dílo jsem pak ještě dovybavila pěnovou bakterií taktéž vlastní výroby a nepřekonatelnou gumou na tužky od Papelote, bez níž je přežití ve školních podmínkách téměř nemožné.

* jazykové okénko: věděli jste, že bacil může být rodu životného i neživotného?

Literární toulání po Telči

Přemýšleli jste někdy nad tím, že většina měst a míst má kromě své "dějinné" historie i historii literární? A vlastně to nemusí být ani historie, mnohdy je to třeba i neviditelná literární současnost, čím město sotva znatelně, ale přesto dýchá.

Ptám se proto, že jsem v předposledním říjnovém víkendu vyrazila spolu se svými spolužáky na třídenní akci s názvem "Literární toulky po Telči". Coby bohemisté jsme se samozřejmě zajímali o Otokara Březinu, Josefa Floriana a okrajově jsme se dotkli i českého undergroundu. Jako turisté jsme pak navštívili Telčský dům plný strašidel a zajímavostí, věž, kostel s klášterem v Nové Říši, zámecký park, parní mlýn a dokonce jsme měli zajištěnou i komentovanou prohlídku města. Poučení nám zprostředkovalo několik tematických referátů a zábavu pak orientačně-vědomostní hra uprostřed mrazivé noci.

O tom, že to byla nezapomenutelná akce se můžete již tradičně přesvědčit u mě na rajčeti a brzy také na webových stránkách, které k literárním toulkám (minulým i budoucím) pomalu vznikají.

Nekončící údiv

Pokud máte pocit, že nadprodukce současných seriálů vám, kromě otřepaných zápletek, neustále se opakujících témat a stále stejných tváří, už nemá co nabídnout, pak vřele doporučuji americký seriál Twin Peaks z roku 1992.

Ve dvou sériích skvěle natočeného seriálu vás čeká spousta záhad, napětí, které by se dalo krájet, občasný vtípek, několik neočekávaných a o to delších záchvatů smíchu a v neposlední řadě nepřekonatelný, neodolatelný a okouzlující speciální agent Dale Cooper (fešák v obleku na obrázku dole), díky němuž s radostí dokoukáte geniální seriál až do konce.

Geniální je zejména proto, že je díl od dílu záhadnější a čím více dílů jste viděli, tím méně víte. Takže v závěru se nevyhnete zoufalství nad sebou samým, když s údivem zjistíte, že po shlédnutí všech šestatřiceti částí víte šestatřicetkrát méně než na začátku. Přesto se díl po dílu, v naději, že se tato nevědomost musí někde zlomit, prokousáváte dál a odsuzujete se tak k definitivní černé díře.

Pokud se chcete trochu bát, trochu se zasmát a hodně se divit, pak nezbývá než vám seriál doporučit a popřát hodně zdaru. Prožijete vskutku pozoruhodné chvíle.

Dýňořezba

Blíží se Halloween, což není sice svátek ani trochu český, nicméně myslím, že trocha inspirace z ciziny nikdy nemůže škodit. 

Podpořena Sůšiným blogem jsem si opatřila vlastní dýni (jenom malou, okrasnou) a vlastnoručně jsem si ji vydlabala a ozdobila. Pokud by vás napadlo něco podobného, pak jako cíl záchvatu tvořivosti doporučuji dýni klasickou, protože okrasné tykve, jak jsem měla možnost empiricky ověřit, mají tvrdou, ba téměř dřevnatou kůru, k vyřezávání ne zcela vhodnou, o dlabání nemluvě. Nicméně nejsme v Americe, a tak bych tento pokus pokládala za uspokojivý, tím více proto, že jsem při jeho realizaci nepozbyla jediný prst.

Zrození Frankensteina

Dnes, přibližně hodinu před polednem, se u nás doma zjevil prazvláštní tvor. Vynořil se z vany a od samého začátku se tvářil dost nedůtklivě. Povedlo se mi zachytit ho na několika snímcích, ale ani to k přesnější identifikaci nevedlo. Proto se zoufale ptám: "CO TO JE?"

V případě zájmu najdete větší obrázky u mě na rajčeti.

Moc toho nevim, ale jedno je mi jasný...

... že se hodně pařilo!

To jsme vám totiž s Kačí vyrazily na koncert vysloužilých umělců z Prahy, ač jsme se po poslechu jejich nového alba "Není na co čekat" rozhodly, že se nám tam vlastně vůbec nechce a začaly si zoufat, co že my nebohé budeme jenom dělat s lístky, které jsme vlastnily už od května. Navíc se nám jako na potvoru podařilo vyhrát vstup do speciálních prostor v pódiu - a hned čtyřikrát - jsme prostě smolaři. Nedalo se nic dělat, posilněné hořickými trubičkami jsme se musely vypravit do liberecké arény.

Tam jsme se pro jistotu znovu občerstvily (co kdyby to mělo být to nejlepší, co nás ten večer potkalo) a hned vzápětí jsme vypátraly stánek, ve kterém jsme se podle pokynů pro výherce měly hlásit. Pak už jsme spolu s ostatními šťastlivci byly zahnány tam, kam jsme patřily - přímo do díry v pódiu. A proto, že jsme opravdu na nic nečekaly, pro nás od té chvíle začala tak skvělá šou, že jsme dokonce upustily od nápadu zákeřně některého z Chinasek stáhnout za nohu (případně hudební nástroj) dolů z pódia. Na některé z chlapců jsme si sice sáhly, ale nikoli s krvelačnými myšlenkami, spíše s pubertálním zaujetím. Udělali nám totiž radost - nových songů zaznělo jen nezbytné minimum - zato když se ozvalo: "Povidám, večer nepudu spát..." mohly jsme zcela pustit z uzdy naše spící čtrnáctileté duše. 

No a když nás na poslední písničku pozvali páni hudebníci na pódium, tak si asi naše nezkrotné nadšení (podpořené předcházející bubenickou šou polonahého Oty Petřiny) dokážete představit v jasných barvách. Takovou nabídku náš tým neohrožených žen prostě nemohl odmítnout. Jako jeden muž jsme se vyškrábaly vzhůru, a dovršily tak proměnu s hrůzou očekávaného večera ve večer extarordinérní. 

Čas po konci světa

Vždycky jsem patřila k zastáncům literatury v její papírové podobě - tedy jako knihy. Nicméně jsem se nedávno dostala do situace, kdy knížka, kterou jsem potřebovala, nebyla ani v jedné z knihoven volná a čekací doba na ni se pohybovala kolem dvou měsíců. Musela jsem vzít tedy za vděk audioknihou z nakladatelství Tympanum a i přes prvotní skepsi moje současné nadšení nezná mezí - zaprvé díky strhujícímu příběhu a zadruhé proto, že se během poslechu můžete bez obav věnovat i jiné (intelektuálně nenáročné) činnosti - třeba si poslepovat několik bacilů :) (viz. předchozí příspěvky).

Šlo knihu amerického spisovatele Cormaca McCarthyho Cesta a v mém případě byla namluvena v nezkrácené podobě Jiřím Ornestem. Někteří jste možná již viděli stejnojmenný film, který byl podle literární předlohy natočen, s Viggem Mortensenem v hlavní roli.

Jedná se o komorní příběh dvojice poutníků - otce a syna - snažících se přežít v temných časech, které nastaly po neznámé katastrofě na planetě Zemi. Zvířata vyhynula, stromům a květinám se pod vrstvou popílku nedaří a na živu zůstala jen hrstka lidí schovávajících se před sebou navzájem. Jeden druhému může být vrahem. Jeden druhému se může stát potravou.

Román je pečlivým vybíráním křišťálových kamínků ze štěrkové cesty - ukazuje nám křehký vztah otce a syna ve světě neviditelné, avšak tušené krutosti a strachu, který zbavil lidské tvory posledních zbytků lidskosti. Ale přes veškeré zoufalství a nedůvěru v lidstvo je příběh zároveň svědectvím o tom, že najít naději lze také tam, kde zemřelo i to poslední, v co jsme doufali.

Pokud tedy zrovna vaše srdce neprahne po mýdlové opeře (což není míněno ve zlém, protože ani bez toho se občas neobejdeme) a máte chuť si přečíst něco opravdu dobrého, můžu McCarthyho jenom doporučit. Moje první reakce na toto dílo byla jednoslovná: "Wow...".

Bakterie do každé domácnosti

O tom, že se vyplatí mít vlastního barevného bacilího kamaráda se konečně přesvědčila i Efi, která se stala hrdou majitelkou první bakteriální brože.

Ta je tentokrát vyrobena nikoli z gumy, ale z filcu, opatřena brožovým můstkem a naprosto nezbytnými pohyblivými kukadly na koukání a vysílání potutelných pohledů.

Invaze bacilů pokračuje

Další z okatých bacilů jsou na světě - tentokrát nejsou jejich revírem záclony (kde skončili předešlí viráci), ale uši. 

Tento, uznávám, trochu nápadný crazy kousek je vyroben z pěny moosgummi a  doplněn pohyblivými očičky, to aby je bacilí kluci mohli pěkně kulit do širého okolí.

Bakteriální útok

Je to už přes týden, co se marně snažím zbavit se rýmy. Zatím se mě drží zuby nehty. Pro případ, že by se jí u mě přece jen brzy přestalo líbit, opustila mě a způsobila tak nekonečný stesk po hromadách posmrkaných kapesníků, jsem vytvořila sadu čtyř trvanlivých bacilů, kteří se chytnou a nepustí.

Jsou vyrobeni z pěnové gumy a korálků, nalepení na dřevěné kolíčky natřené akrylovými barvami. A protože jsem se do těchto potvůrek doslova zamilovala, čekejte v nejbližší době další virové kousky.

Výprava na Mount Everest

Máme za sebou první oddílovou výpravu letošního školního roku. Byla náročná nejen z hlediska tematické hry, ale především kvůli počasí, které nám vytrvale celé tři dny kropilo hlavy.

Celá akce začala tím, že účastníci obdrželi poukázku na skupinový výstup na Mount Everest a podrobné instrukce, podle kterých postupovat. Svépomocí se dostali až na nádraží, kde jim agent cestovní agentury předal potřebné doklady (jízdenku) a odbavil je do vlaku do Hejnic. Tam už přišly na řadu zkušené horské vůdkyně (Tečka, Skřítek a moje maličkost). Všichni novopečení horolezci obdrželi přilby a do skupiny navíc dvě lana pro případ nouze a po svých vyrazili do třináct kilometrů vzdáleného Dětřichovce.

Večer nás postihla nemilá událost, když se nám někdo vloupal do ubikace a odcizil všechny helmy. Nastalo krátké a efektivní stíhání, po němž odešli všichni spát s klidem a svou přilbou. Ráno pak následoval horolezecký výcvik - navazování na lano a zdolávání suťoviska. Odpoledne se trochu vyčasilo, a tak jsme si zabalili vše potřebné pro výstup a vyrazili k vrcholu Everestu. Nicméně těsně pod vrcholem nás bouře vrátila zpět do posledního výškového tábora. Bohužel naše místa zatím zabrala jiná expediční skupina, tudíž se pět odvážlivců odebralo strávit deštivou noc do stanu.

Vrcholem "etapovky" bylo dobývání všech osmitisícovek po vzoru Reinholda Messnera. Přes vytrvalý déšť panovala ve všech skupinkách dobrá nálada a zdálo se, že promočené oblečení nikomu snad ani moc nevadí. Hlavně, že Cho-Oyu a Nanga Parbat byly pokořeny.

Zkrátka a dobře, myslím, že ač nám déšť trochu kazil plány, byla první výprava tím nejlepším startem. Přesvědčit se můžete na mém rajčeti.

Srdce na dlani

Při průzkumu brněnských galanterií jsem v jedné z nich objevila báječné srdíčkové korálky, a tak jsem si řekla, že krásy v uších není nikdy dost, korálky zakoupila a vyrobila z nich srdcové náušnice hned ve třech barvách. Brzy k nim dost možná přibude ještě jeden model šedivý. Pokud mi tedy do příštího týdne srdíčka nevyprodají...

Pane, pojďte si hrát!

A máme tu další gamblerské náušnice, tentokrát pro fanoušky skládačky puzzle. Ještě mám v plánu vyrobit do této série jedny, skoro až hazardní, má to ale jeden výrobní háček. Budu nad tím muset zapřemýšlet...

Čtení na celou noc

Došlo mi, že ač je to k nevíře, zatím zde nepadla zmínka o jediné knížce. Na tomto místě by se myslím hodilo utrousit něco o kovářově kobyle. Proto jsem se rozhodla to částečně napravit a představit vám knihu švédského spisovatele Stiega Larssona - Muži, kteří nenávidí ženy. Jde o první díl trilogie Millenium, která nese název podle měsíčníku, jehož je jedna z ústředních postav románu šéfredaktorem. Přečetla jsem ji téměř jedním dechem a pokud vaše duše touží zhltnout zajímavý příběh, vřele Larssonův román doporučuji.

Stejně jako dva následující romány trilogie (Dívka, která si hrála s ohněm a Dívka, která kopla do vosího hnízda), se stal bestsellerem a není se čemu divit - je neuvěřitelně čtivý, napínavý a navíc má neobvyklou detektivní zápletku, která vás pohltí tak, že v některých pasážích budete doslova neschopní se od textu odtrhnout a šest set stránek zhltnete několika "vrzy". Larsson je podle mého excelentní fabulátor, který si dokáže udržet čtenářovu pozornost. Umí chytit a nepustit - někdy, řečeno s nadsázkou, i proti čtenářově vůli. Ale je docela příjemné znovu si prožít ten podivný stav, ve kterém se mnozí z nás nacházeli, když ve škole pod lavicí nebo pozdě večer doma v posteli, tajně a s baterkou, aby to nezjistili rodiče, zkrátka "museli dočíst kapitolu". 

V románu Muži, kteří nenávidí ženy se proplétají dvě dějové linie, které spojí cesty novináře Mikaela Blomkvista a nekonvenční "detektivky" Lisbeth Salanderové. Mikael Blomkvist dostane nabídku objasnit záhadu, která se rok co rok opakuje ve stejném čase a zároveň souvisí s čtyřicet let starou a dosud nevyřešenou vraždou dívky z velmi vážené švédské průmyslnické rodiny. Mikael pronikne do propletené sítě rodinných vztahů a spolu s Lisbeth objeví děsivé tajemství, které mělo navždy zůstat pod pokličkou a které se mu málem stane osudným.

Zdroj největšího napětí (kromě sžíravé předtuchy něčeho tajného a velmi strašlivého) tkví zřejmě v určitém pocitu bezprostřednosti, čtenář má možnost vidět Mikaelovi přímo pod ruce a postupovat s ním v pátrání krok za krokem. V podstatě stejně jako on stojí i čtenář před čistou hrací plochou, kterou postupně osazuje postavičkami a souvislostmi.

Napětí nechybí ani stejnojmenné filmové adaptaci, která byla natočena v roce 2009 a v našich kinech letos v červnu bohužel trochu zanikla. Pokud dáváte přednost umění filmovému, neváhejte. Ale jestliže si chcete užít příběh opravdu do poslední kapky, doporučovala bych (velmi překvapivě) nejprve přečíst knihu. 

Film bohužel ve svých sto padesáti minutách neposkytuje dostatek prostoru pro postihnutí všech zákoutí příběhu a ani zdaleka nedokáže zasáhnout psychologii postav tak, jak je tomu v románu. Navíc se filmový příběh ubírá na některých místech po trochu jiných nitkách než kniha. Je ale nutné to filmu odpustit a přimhouřit oko nad tím, že děj je do značné míry osekaný, a to nejen o zápletky, ale také o některé postavy, a že se v některých detailech liší od originálu. Není možné vtěsnat celé pískoviště do jedněch přesýpacích hodin. Film přesto dokáže zaujmout i tím "málem", co se do něj vešlo - možná jen na začátku má rychlejší spád než by musel, takže pokud už za sebou máte knihu, bude vám chvilku trvat, než se přestanete (přes veškerou snahu to nedělat) soustředit na vynechávky. Naštěstí Lisbeth v podání Noomi Repace vás okamžitě uhrane a ujistí o tom, že jste ve správném příběhu. A s představitelem hlavní role, Michaelem Niqvistem, milé dámy, by co do charismatu mohl soupeřit snad jen Michal Dlouhý ;)

Zdá se, že filmoví tvůrci pracovali při natáčení se všemi díly trilogie, protože v některých pasážích pronikají do příběhu nepatrné záblesky toho, co bude, alespoň podle mé domněnky, tématem až následujích dvou románů. K těm jsem se ale zatím nedostala a zoufale čekám, až na mě v knihovně dojde řada ve frontě požadavků a doufám, že se tak stane dřív, než budou v listopadu tohoto a v únoru příštího roku vypuštěna do světa pokračování filmová.

Experiment z půdy

Půda, to je místo opředené nejen desítkami metrů pavučin plnými prachu, ale především rozechvělým tajemstvím dob dávno i nedávno minulých. Vždycky tam najdete něco překvapivého nebo něco, co vás rázem přenese o pár let nazpět. Na půdě běží čas úplně jinak - všimli jste si toho? Nad otevřeným kufrem plným prvorepublikových a protektorátních pohlednic jste schopni strávit třeba půl dne, a to si stihnete prohlédnout jenom zašlé známky. Hračky, které byly už dávno ve vašich poličkách vystřídány knihami a cédéčky berete obřadně do rukou a najednou se ocitnete ve svém vnitřním časoprostoru. Zkrátka půda je místo plné zvláštní a nevyčerpatelné energie. Můžete ji prohledat tisíckrát a jednou a přece vždycky najdete něco nového.

Při jednom z průzkumů naší půdy jsem objevila zbytky stavebnice, se kterou jsem si asi nikdy moc nehrála, nicméně jsem si uvědomila, že by byla škoda, nechat těch několik zapomenutých kostiček na dně dřevěné truhly dalších pár let, než jejich osud někdo definitivně sečte a všechny je vyhodí do popelnice. A tak vznikly tyto trochu experimentální náušnice a ještě o chlup experimentálnější brož, jejichž příběh začal právě na půdě.

Bižuterie ve žluté

Nenechte se zmást trojicí fotek - jde na nich pouze o jediný pár náušnic, ale nějak jsem se nemohla rozhodnout, kde jim to sluší nejvíc a kterou z nich pro ilustraci svého výrobku vybrat, a tak jsem jich zkrátka použila víc. 

Náušnice jsou vyrobené z klasických šperkových komponentů a skleněných korálků, které se mi podařilo sehnat doslova za hubičku v jedné z brněnských galanterií. (Ještě mám v záloze krabičku růžových!) Na rozdíl od šípkové brože je výhodou těchto náušnic možnost celosezónního využití a to, že navlékat korálky není taková piplačka jako je našívat.

Podzim za dveřmi

Léto sice bude oficiálně ještě týden trvat, ale při pohledu ven je zřejmé, že podzim už netrpělivě přešlapuje za dveřmi. Inspirována jeho barvami a v tvořivém pomatení mysli jsem se vrhla na jehlu a vyrobila zbrusu novou brož z filcu a korálků. Musím uznat, že její produkce byla nepředstavitelně náročná a z počátku také trochu bolestivá.

Stejnou "technikou" je vyroben i pár ještě letních náušnic, který vznikl jenom proto, že po dokončení výše zmíněného a vyobrazeného šípkového díla mě postihl zoufalý nedostatek manuální činnosti a začala mě sžírat neskonalá touha pokračovat v našívání korálků až do úplného vyčerpání.

To ale není z mého tvořivého týdne zdaleka všechno. Ještě mám v záloze jedny korálkové náušnice a jedny náušnice, ehm..., poněkud zvláštní - stejně jako další brož, kterou jsem dosud neopatřila špendlíkem, nicméně se k tomu brzy chystám. Všechno mám ale podrobně zdokumentováno, tak se těšte!

Muffiny - druhé vydání

Přátelé, kamarádi, tak se mi to konečně podařilo. Po prvotním muffinovém poloúspěchu (viz předchozí příspěvek) jsem se rozhodla vyzkoušet další recept. Tentokrát jsem si vybrala muffiny čokoládové a výsledek mě doslova nadchl.

Při výrobním procesu jsem se spíše než receptu držela chytrých rad své babičky, které mi udělila poté, co jsem si důkladně postěžovala na předešlé splaskliny.

Babičkovská doporučení se týkala jednak pečení samotného ("Nech to tam radši o chvilku dýl."), následné péče po vytažení z trouby ("Nevyndavej to z tý formy hned, nech to nejdřív trochu vychladnout."),  ale i přípravy těsta ("Kypřáku tam vraz radši dvakrát tolik, tím nic nezkazíš a říkat to nikomu nebudeš.").

Jestli planete k čokoládovým muffinům stejnou láskou jako já, tak recept (včetně všech úprav a dvojnásobného množství toho, o čem nemám nikomu nic říkat) vypadá takto:

• 350 ml mléka
• 1 vejce
• 100 g Hery
• 180 g cukru
• 375 g hladké mouky
• 1 prášek do pečiva
• 3 vrchovaté lžíce kakaa
• 100 g rozdrcené čokolády na vaření (ostatně mléčná by také nebyla od věci, v tom případě bych ale doporučovala lehce snížit množství cukru)

Přikládám ještě (pro jistotu) postup, protože jsem si při tvorbě této lahůdky uvědomila, že metoda "naházej všechno do jednoho hrnce a pak to zamíchej" nemusí být vždy ta nejlepší, občas se hodí přidat některé ingredience až později. Ušetří to nervy i práci... 

Takže na čokomuffiny by se podle mého mělo jít touto cestou: rozšleháme si Heru s vajíčkem a cukrem a následně přidáme mouku smíchanou s práškem do pečiva, mléko a kakao. Nakonec zamícháme do těsta kousky čokolády a pečeme, stejně jako v předešlém receptu, 30 minut na 180°C.

A věřte mi, že jen málo věcí, které dokážou potěšit tak, jako velký čokoládový muffin s hrnkem kakaa.

Pekař peče housky...

...a Háňa se vrhla na pečení muffinů.

A nedopadlo to úplně špatně. Ještě musím natrénovat vyndavání, protože mi všechny krásně bachraté bochánky z nevysvětlitelných důvodů po vyndání z trouby trochu splaskly, ale napoprvé se musím pochválit. Kdyby vás náhodou napadlo, kde dělá soudružka z Liberce chybu, sem s tím.

Na internetu je nepřeberné množství receptů (např. na stránkách "maminčiny recepty"), z nichž jsem si vybrala a mírně upravila jeden, na BANÁNOVÉ MUFFINY. Kdyby vás popadla stejná vášeň, pak budete potřebovat toto:

• 2 banány
• 3 vejce
• 100 g Hery
• 50 g másla
• 150 g cukru
• 150 g hladké mouky
• 1/2 prášku do pečiva
• kousky hořké čokolády
• tuk a hrubá mouka na vymazání a vysypání formy

Rozmačkané nebo rozmixované banány se smíchají se zbytkem ingrediencí a vše se peče v troubě předehřáté na 180 °C asi 30 minut.

Zkrátka žádná velká věda a ještě je to sladké. Co víc si přát!

Jaro u Lemberku

Na květnovou družinovku jsme vyrazili do Jablonného v Podještědí, které nejenže na tento víkend ožilo poutí, ale především v jeho okolí viditelně tepalo jaro, všechno kvetlo a krásně vonělo. 


U Markvartického rybníku s námi kamarádili kačeři, nedaleko Lemberka jsme si prohlédli malý český čedičový stonehenge a napili jsme se ze Zdislaviny studánky, abychom lépe viděli. Jen prohlídku baziliky sv. Vavřince v Jablonném jsme si museli nechat ujít, protože tam právě probíhala mše. 


Naše cesta vedla přes Zdislavinu studánku, Lemberk, kde jsme po 126 schodech vystoupali až na věž, ze Lvové po zelené až téměř k Polesí a dále do Rynoltic. I s odbočkami mohla mít celá trasa kolem dvanácti kilometrů, ale sluníčko nám vesele připalovalo obličeje, a tak nebylo kam spěchat a bylo dost času na všechno, včetně svačiny :).

Fotky z naší dnešní výpravy najdete na mém rajčeti.

Jak nám dupou králíci

Při prohlížení několika zcela neuvěřitelných králičích stránek (některé z nich jsou k nahlédnutí tady) jsem zjistila, že je naše Pepina v oblasti informačních technologií naprosto zanedbaný tvor. A tak jsem se rozhodla, poreferovat vám o ní aspoň touto cestou...

Včera byla naše Pepi na operaci, což způsobilo dvě bezesné noci (před a po) celé rodině. Taťka se tedy urputně tvářil, jakože ho králík nerozhází, nicméně jsem přesvědčená, že ve skutečnosti trnul s námi, protože přes všechna doporučení se naší milé chlupaté nechtělo do jídla. Spala a trpěla a my jsme svorně trpěli s ní. Až v pozdním odpoledni se mi ji podařilo utáhnout na banán a mrkev. To zkrátka zklame málokdy. 

Dneska se už tváří vcelku vesele, dokonce i na kontrole na veterině působila víceméně statečně a co víc, vypravila se na svoji první vycházku (viz dokumentární foto výše, aneb náš králík je zkrátka fotogenický). Zatím tedy jen po pokoji, ale vzhledem k tomu, že se s chutí sobě vlastní pustila do okusování květináče a s ještě větším gustem se pokusila vecpat se mezi stěnu a skříň (to je zkrátka její věčné téma), myslím, že se nám brzo uzdraví. 

A abych nezapomněla, všem vám posílá králičí pusu (zvláště pak Kačí a Efi, které na ni usilovně myslely :)). Zájemci si ji mohou po domluvě vyzvednout u nás.

Není růžový, je červený

Jmenoval se Kuky, chtěl domů, ale nevěděl kudy. 

Měl nemožnou barvu a pořád se takhle usmíval...

Tak jsem se zase jednou vypravila do kina. Nechala jsem se zlákat skvělým trailerem, a cílem mého výletu za město se tedy stal nový snímek Jana Svěráka Kuky se vrací. Je to film napůl hraný, napůl loutkový, trochu fantazie a trochu skutečnost. Nemůžu se příliš pouštět do rozebírání děje, abych náhodou neprozradila některou z point, ale v podstatě je to příběh hračky, která je v zájmu čistoty vyhozena do popelnice a vrací se domů. V lese, do kterého uteče před zlými "pytlíky" ze skládky, se setkává s mnoha zajímavými "přírodními" tvory. I když by se mohlo zdát, nesnaží film se o žádnou ekologickou osvětu, a jestli ano, pak jedině tak, že dostanete chuť vypravit se ven a pořádně se porozhlédnout, jestli někde pod kořenem smrku není ukrytá lesní hospoda s chorošovým hostinským.

Film je zároveň akční i poetický, zejména díky překrásným dialogům, u nichž si uvědomíte, jak moc podobný humor může mít otec a syn. Před očima diváka se zde pomalu rozvíjí křehký vztah mezi Kukym a strážcem Von Hergotem, který, stejně jako ostatní lesní bytosti, umělými hračkami (a navíc mazlíky) programově opovrhuje. Semele se několik automobilových honiček, před kterými by mohl i Simír zblednout. 


Film má jedinečnou atmosféru, kterou kromě promyšlených loutek ještě více dokresluje moc pěkný a neotřelý dabing.

Myslím, že jestli jste film ještě neviděli, určitě stojí za to. První polovina byla sice na můj vkus trochu rozvleklá, nicméně zbytek to bohatě vynahradil. A pokud jste film už viděli, doporučuji ještě film o filmu. To abyste mohli žasnout nad tím, jací borci jsou loutkoherci.

Na truc a ještě bez obrázku

Kdybych měla foťák, mohla bych se vám pochlubit nejen slovem, ale i obrazem s výsledky své víkendové činnosti, během níž jsem stvořila tři exkluzivní brože a jedny výjimečně šílené korálkové náušnice. Ty jsou tak prazvláštní, že když jsem vyrobila jednu, váhala jsem, jestli by to neměl být konečný počet. Ale byla jsem přesvědčena, že jedna náušnice - žádná náušnice, a tudíž je v současné době na světě celý pár. A kdyby vás snad zajímalo, jak onen páreček vypadá, tak máte smůlu, foťák mám pořád v servisu (už 14 dní), nikdo nevolá, a tak to vypadá, že si ho tam asi nechají už napořád.

Čáry v Jirkově - málem bez ohníčku

Poslední dubnový den jsme se v celkovém počtu šest (jmenovitě Kačí, Zůza, Matěj, Zippy s Morou a moje maličkost) vydali do Jirkova na Humpálovic chatu. Hlavním lákadlem zájezdu byla (kromě buřta) pověstná Jirkovská vatra. K té jsme zamířili nedlouho po našem příjezdu. Vyšplhali jsme na kopec, kde se měl Matějem inzerovaný požár konat a jaké bylo naše překvapení, když jsme ani po důkladném ohledání terénu nenašli jedinou stopu po ohni. Smutně jsme tedy jen hleděli na protější kopce, které ohni disponovaly a za sborového nadávání na upadající kulturu vesnice jsme se pomalu vraceli do chaty. Při průchodu mezi domky jsme si neodpustili peprné poznámky ohledně ignorace tradic, protože jsme shledali, že nejenže se letos žádná vesnická vatra nekoná, ale nekoná se ani malý ohníček na některé ze zahrad a ještě k tomu zřejmě už celá vesnice dávno spí - soudě podle temných oken. Zkrátka a dobře, široko daleko pusto a prázdno.

A tak jsme si na zahradě zapálili oheň vlastní, který jediný mohl zmírnit naše hluboké zklamání. Jenže v tom to přišlo - jediný telefonát obrátil náš život o 180°. V jediné vteřině byla vyřešena záhada spících sousedů nedbajících čarodějnických tradic - celá vesnice se totiž za jasné ohňové záře veselila za hasičárnou, tedy asi o 300 metrů dál, než jsme předpokládali. Něco takového se nemůže stát nikomu jinému než nám.

Zbytek večera se nesl v příjemném a veselém duchu. Pokochali jsme se netopýrem na kruzích, zazpívali si řadu šlágrů, uvedli na pravou míru význam slova sentimentál (zkládající se ze dvou komponentů: senti + mentál), někteří z nás si ujasnili českou atletickou reprezentaci, Zippy vyvinul a dovedl k dokonalosti speciální běžecký styl "na Sáblíkovou" a  protože bylo celou dobu co dělat, nezbylo, než jít spát hluboko nad ránem.

I sobota stála za to - vstali jsme s písničkami z Rosy, dostali jsme kafíčko i čajíček, k obědu byli grilovaní pstruzi s bylinkovým máslem a odborně uvařenými brambory a jedinou sobotní nevýhodou tak bylo, že jsme se museli (i když neradi) vrátit za svými povinnostmi, nicméně plni zážitků z akce nejen poučné, ale i zábavné, místy až vcelku nebezpečně.

Senzační fotky se senzačními komentáři jsou k vidění u Kačí na rajčeti a u Matěje.

Háňa a Efi jsou skejťačky

Jelikož jsme s Efi letos úspěšně odstátnicovaly, dostaly jsme za své neskonalé studijní úspěchy darem kolečkové brusle - to abychom byly neskonale úspěšné nejen na poli vědeckém, ale i sportovním. Nu což, v Brně máme řadu cyklostezek, tak jsme se na jednu z nich, opásány chrániči od hlavy až k patě, vypravily.

Po svých jsme doťapali až na Poříčí, kde se nám vcelku úspěšně podařilo přezout a dokonce i prvních tři sta metrů jsme nevypadaly nijak exoticky. Jenže pak přišel první přechod silnice, a aby toho nebylo málo, byla to silnice s nepředvídatelným semaforem a ...tramvajovými kolejemi. Inu, nebudu vás napínat, první překážku jsme (k pobavení čekajících řidičů) zdolaly. 

To jsme ale netušily, že nás co nevidět čeká kopec dolů. Na první pohled strmější než nejstrmější černá sjezdovka. Po několika nesmělých pokusech se Tečka směle rozjela a zmizela v podjezdu (čímž se ochudila o můj fenomenální čelní náraz do zdi), a protože jsem se bála, že už se nevrátí, a že bídně a sama zhynu už na začátku naší cesty, riskla jsem to také.

A pak už to bylo jenom lepší - zvládly jsme kopce, dokopce, dokonce několik mostů a retardérů, nepřejely jsme ani jednu maminku s kočárkem, nezapletly jsme se do kola ani jednoho cyklisty, jen na přejezdu před Ikeou jsme zřejmě vzbudily lítost v několika řidičích, kteří nám dali přednost, čímž si neočekávaně zajistili několik desítek vteřin velmi neotřelé zábavy. Jo, přejezdy jsou naše specialita.

Celkem jsme si to napoprvé spočítaly na 15 kilometrů, což, uznejte, je úctyhodný výkon zasluhující odměnu. A tak jsme se v nejbližší samoobsluze odměnily v chladícím boxu a při té příležitosti jsme se rozhodly, že ještě trochu dopilujeme styl a budeme profíci.

Jak jsme čistili Smědou

Jako každý rok, i letos jsme rozšířili řady Jizersko-ještědského horského spolku, snížili jeho věkový průměr a s hlavou vztyčenou a pytlem v ruce se vydali vstříc boji s pet-láhvemi, pneumatikami, holínkami, ztracenými ponožkami a mnoha dalšími "poklady", které se zachytili v meandrech Smědé. Díky tomu, že úklid provádíme každý rok, jsme jen se slzou v oku mohli vzpomínat na časy, kdy naplnit jeden pytel bylo otázkou několika minut a kdy nám pneumatiky samy padaly do náručí. To ale znamená jediné - má to smysl a je to vidět.

Zásluhou jednoho ze spolkových kuchařů jsme si v našem základním táboře nedaleko Filipovky dali k obědu výborný gulášek. Pak jsme se furgonem projeli k nedalekému rybníku Dubáku, odkud jsme se pěšky po kolejích vrátili do zastávky Filipovka.

Fotky z akce můžete zkontrolovat u Káti, Skřítka a několik jich najdete i u mě. Bohužel se mi nepodařilo ohlídat můj neposedný foťák a zabránit mu v jeho neskonalé touze se vykoupat, takže moje fotodokumentace končí tam, kde končí a zdá se, že pokračovat jen tak nebude :(.  Když nad tím ale tak přemýšlím, tu chuť guláše, vůni ohně, kamínky na dně při brození, námahu při vytahování pytle do svahu a pocit, že jste udělali něco proto, aby bylo na světě líp stejně vyfotit nejde.

Reggae náušnice

Blíží se léto, a tak jsem se nechala inspirovat a stvořila jeden pár náušnic ve veselých, ba přímo rastafariánských barvách. Jsou sešité z několika vrstev filcu (jak jinak) a doplněné žlutým skleněným korálkem. 

Doufám, že budou nové majitelce dělat radost a někdy s nimi třeba vylepší svůj letní outfit :) nebo si je vezme jen tak, pro zlepšení nálady své i svého okolí.

Háni čtvrtletní kalendář

Už ani nevím, jak to vzniklo, ale kdysi dávno, v jakési slabé chvilce jsem slíbila Kátě (která na to už možná dávno zapomněla), že jí dám k narozeninám vlastnoručně namalované obrázky. Musela jsem tedy slovu dostát a konat. 

Vytvořila jsem jakýsi kalendář podle ročních období - ke každému čtvrtroku náleží jeden obrázek...

Jaro

Léto

Podzim

Zima

Všechny výtvory mají (pro bližší představu) přibližně pohlednicový formát, jsou malované tuší a anilinkami a zarámované v klipartových rámečcích, které se dají buď postavit, nebo pověsit na zeď.

Z rostlinné říše

Tak jsem zase jednou otevřela svoji tvořivou krabici a vyrobila čtyři gumové kolíčky, které se dají přicvaknout na záclonu, kalendář nebo na jmenovku u dárku a jeden přívěšek na mobil ve tvaru houby. Bohužel, jak jsem zjistila, ne každý filc má stejnou "kvalitu" (tzn. pevnost, "hustotu" atd.), takže tentokrát je telefonní ozdoba trochu křehčí než ty předešlé. Nicméně jsem přesvědčena, že nějaké té houbě určitě udělá alespoň malou radost.

V záloze mám ještě dva zbrusu nové výrobky, s těmi se ale ze zištných důvodů pochlubím až příští týden. :)

Trasure Isle aneb Tečku z toho klepne

Tak jsem se zase nechala zlákat k jedné z mnoha facebookových her - tentokrát je to Treasure Isle, kde jde o to, obeplouvat ostrovy a na nich vykopat co nejvíc pokladů - ty pak můžete prodávat nebo posílat spolu s mnoha jinými dárky kamarádům. Kromě toho máte svůj vlastní ostrůvek, který si můžete za utržené zlato vylepšovat plážovými lehátky a rybníčky a na dvou záhoncích si tam pěstovat energii v podobě malin nebo melounů. 

Zkrátka a dobře, jak jste ostatně sami poznali, je to taková nenáročná a inteligentní zábava hodná vysokoškolských studentů.

Fish and clips

Do léta je ještě daleko, od Vánoc už pro změnu nějaký ten čas uběhl, takže si možná říkáte, jestli jsem se náhodou nezbláznila, když jsem se pustila do rybičkových kolíčků.

Nezbláznila. Ale pořídila jsem si pěnovou gumu (tzv. moosgummi), a to ve třech mdlých barvách (ne, že bych chtěla, ale nic výraznějšího momentálně v nabídce výtvarného trhu není) a přemýšlela jsem, v co jednoduchého bych ji mohla přetvořit. Uznejte, že rybička je takový jednoduchý a nenáročný tvar. Uznala jsem to samé, ale nevěřili byste, jaké nástrahy v sobě takový gumový šupináč skrývá. Zkrátka a dobře, práce s moosgummi není tak jednoduchá, jak se na první pohled může zdát. Ale žádný strach, já to udolám.

Rybičky jsou slepené z několika různobarevných dílů pěnové gumy (ať žije vteřinové lepidlo), doplněné pohyblivým očičkem a přilepené na dřevěném kolíčku, který jsem předem natřela červenou akrylovou barvou, aby byli kapříci alespoň trochu veselí. Na závěr jsem jim dokreslila lihové úsměvy, aby byli ještě veselejší a teď už jen přemýšlím, kam já si je jenom dám a co dalšího by ještě mohlo být žluto-modro-zelené...

Café España

Jestli chcete strávit několik příjemných chvil nad kávou (čokoládou, čajem, limonádou, pivem a nebo něčím tvrdším) a nacházíte se poblíž brněnského centra, pak můžu jenom vřele doporučit Café España na Joštově ulici (přesně Joštova 4, chcete-li).

Tuhle malou kavárničku jsme dnes odpoledne objevily s Efi díky tomu, že nás tam pozvala naše nejoblíbenější slovenská hniliačka* Verča, jež je v současné době na výše zmíněném místě zaměstnaná. I přesto, že jsme na adresu podniku hned po příchodu vznesly několik nemístných výtek, které jsme si, jako správné kritičky odkojené Zdeňkem Pohlreichem zkrátka nemohly odpustit, se nám ve španělském café až nebezpečně líbilo. Co na tom, že tam nikdo španělsky nemluvil.

Interiér je fajn, na baru se taky sedí hezky, limču mají v mnoha různých příchutích (odzkoušeno vlastní degustací), i jiné nápoje mají v mnoha různých příchutích (odzkoušeno pohledem na nápojový lístek), obsluha je senzační, čas zde plyne zcela proti všem fyzikálním zákonitostem a ty tousty, přátelé...!!!

Velkou devizou, kterou bohužel nejsem schopná (coby "nekafař") zcela ocenit, je navíc velmi kvalitní káva španělské značky Saula, která báječně voní a kterou umí připravit snad na všechny způsoby.** A ty tousty, přátelé...!!!

* utvořeno od Verčina slova hniliak, které si, jak se domníváme, vymyslela, protože ji nepodezíráme z toho, že by někdy slyšela o rostlině "hnilák", která se ve slovenštině skutečně řekne "hniliak". Pro mě tedy bylo zjištění existence této vskutku okouzlující květiny novinkou dne.
** pokud byste snad pochybovali o mém subjektivním a kávou zcela nepoznamenaném úsudku, zde máte zcela přesvědčivý důkaz

Večer s hudbou

Týden studijního volna se nám nebezpečně nachýlil ke konci, a tak jsme si s Kačí řekly, že nejen učením živ je člověk a vyrazily jsme za zábavou. Naší kulturní Mekkou se pro tentokrát stalo liberecké Naivní divadlo, kde se konal křest prvního CD (In their Steps) vokálního uskupení Offbeat spojený s koncertem některých našich oblíbenců. V první polovině koncertu vystoupili v čestných rolích hostů Akcenti (dočkali jsme se i fenomenálního Janinčina sóla), uchvacující trio Masters-Wasters a sál, kromě plačící holčičky vedle mě, nakonec rozparádil Jarret.

Po přestávce už se ke slovu zcela dostal Offbeat, zpívalo se, křtilo a koukalo na hodinky, protože celá kratochvíle trvala poněkud déle než se plánovalo (přesněji řečeno od půl osmé až téměř do půl jedenácté). Nicméně to kromě šatnářky, která měla podle plánu zavřít šatnu úderem desáté, nikomu nevadilo.

Večer jsme pak zakončili v kebabu na kebabu, abychom ho pak mohli zakončit ještě jednou (ale už jen v krátkosti) v nově otevřeném "Baru u Vočka". Ten se nachází nahoře v Pražské, kam jsme kdysi chodívali na mléčné koktejly do "Šicích", z nichž se později, po odstranění šicích strojů, stal Peach Pitt. Interiér nového báru zůstal stejný, jen je možná o trochu růžovější, nemá příliš velký nápad, 90% návštěvníků tvoří (prý osmnáctiletá) omladina (která nás mimochodem hned při příchodu titulovala  jako zasloužilé veterány, a to jsme zdaleka nebyli nejstarší!) a ten vrchní..., kvůli němu byste se tam měli určitě zajít alespoň podívat.

I telefon může být krásný

Věřte nebo ne, dneska jsem byla v knihovně! Potřebovala jsem si najít text, který budu v nejbližší době potřebovat. Našla, ofotila, přečetla nadpisy. Uznejte, že po tak náročném intelektuálním výkonu mi nezbylo nic jiného než si trochu vylepšit telefon. A protože moje fascinace plstí nebere konce, použila jsem ji i k výrobě dvou speciálně jarních mobilních přívěšků. Oba jsou oboustranné, pošité barevnými korálky a vybavené speciální "mobilní" šňůrkou. Docela dobrý důvod, proč sem tam zkontrolovat telefon i přesto, že vám třeba zrovna nikdo nepíše a nevolá, co říkáte?

A jak se tak dívám na stoh knih a studijních materiálů, které se mi hromadí na stole, nepřestávám přemýšlet nad zásadní otázkou - co si ušijeme příště?