I'll miss you, Glasgow

A je to tady. Sice se mi moc nechce, ale zítra ráno opouštím Skotsko. Alespoň pro tentokrát. Už mám zabaleno, v pokoji mi nezbylo nic, než čtyři holé stěny, nábytek a nepovlečená postel. Zítra už budu usínat jinde...

Takže ahoj v Čechách!

Ze života Skotů

Co si myslíte, že se pán na obrázku chystá dělat?

a) zabouchl si klíče, snaží se vlézt do bytu jinudy
b) vypravil se uloupit sousedům nové stereo
c) rozhodl se zpříjemnit si nadcházející zimu a právě se chystá namontovat do okna satelit
Ani jedna z odpovědí není správná. Protože dotyčný pán si jde momentálně...

...UMÝT OKNO!

Nevěříte? Věřte:

Skotsko je zkrátka jiné a při výrobě oken nikdo nepřemýšlí nad tím, jaké by s sebou neslo výhody to, kdyby se dalo otevřít víc, než jen horní pětina okna. Inu, hlavně že je to purely Scottish.


Pozn.: Ještě jsem tedy viděla jiný, poněkud vynalézavější způsob, jak umýt okna ve druhém až třetím poschodí. To si stačí opatřit takovou dlouhou, alespoň šestimetrovou tyč, na jeden konec připevníte smeták, druhý konec vezmete do ruky a pak už se musíte jen trefit.

Isle of Bute

V sobotu jsme se v hojném počtu osmi lidí vypravili na ostrov Bute. Cesta tam obnášela jednak přepravu vlakovou, a jednak, na což jsem se těšila úplně nejvíc, plavbu trajektem.

Z Glasgow jsme vyjeli před devátou a přibližně za hodinu jsme ve Wemyss Bay vyměnili železnici za loď. Počasí se tentokrát zřejmě rozhodlo nám výlet nekazit, takže jsme téměř celou dobu plavby strávili vyklonění přes palubu a pozorovali rybářské loďky, městečka, majáky, protiplující trajekty, racky a vlasy v obličeji.

Na ostrově jsme se vyšplhali na kopec, abychom se trochu porozhlédli. Cestou kolem pobřeží jsme nasbírali spoustu mušliček a kamínků. Na krátkou chvíli nás sice trochu překvapil deštík, ale přečkali jsme ho v autobusové zastávce vedle červené telefonní budky. Po návštěvě viktoriánských záchodků* v přístavu a informačního centra s expozicí věnované ostrovu, jsme se rozdělili.

Už jen v pěti jsme se rozhodli navštívit ještě místní muzeum, kde zrovna probíhala nějaká "speciální akce", takže vstup byl zdarma. Nicméně muzeum by za dvě libry rozhodně stálo, protože k vidění toho bylo na dvě místnosti skutečně mnoho.

No, a pak jsme při cestě ke stojícím kamenům (které inzerovali pouze některé, ne zcela důvěryhodné zdroje) ještě zvládli trochu zabloudit. Což se zdá s podivem, vzhledem k faktu, že jsme měli tři různé mapy. Větší podiv si však zaslouží to, že ony tři mapy byly skutečně "různé". Místo kamenů jsme došli k jezeru Fad a zpáteční cestou k překrásné kapli se hřbitovem. K trajektu jsme se vrátili už téměř za tmy, to ale nebránilo tomu užít si maják ještě jednou, v trochu jiném světle.

* ve viktoriánském stylu byla pouze část pro pány, kam jsme se ale nebojácně vloupaly. a řádně ji zdokumentovaly. Záchodky byly totiž plně funkční!

Londýn

Minulý týden jsme s Tečkou a Verčou vyrazily do Londýna a musím říct, že kratších pět dní jsem snad ještě nezažila.

Přiletěla jsem v pondělí večer, Verča mě vyzvedla na nádraží, kam jsme se dopravila překvapivě hladce, a spolu jsme pak došly na jiné nádraží pro Efi.

V úterý jsme si daly rychlou snídani a vypravily jsme se na Covent Garden a k Temži. Viděly jsme London Eye, Big Ben, Westminster Abbey, projely jsme se Double deckerem, navštívily National Portrait Gallery, viděly jsme Picadilly Circus, Funland v jednou obchodním centru a stihly jsme se také zamilovat do Starbucks, kde mají tu nejlepší čokoládu na světě (i když se jim tedy ne vždy podaří připravit vám to, co jste si objednali, případně vám připraví něco, co jste si ještě objednat nestihli).

Středa začala pravou anglickou snídaní, kterou pro nás "usmažil" Verčin taťka, to abychom měly dost sil na Tower, Greenwich, Subway (který jsme si taky okamžitě zamilovaly) a Camden Town, což je podle mě nejlepší čtvrť, kterou jsem kdy zatím viděla. Když pominu turisty, bylo všude plno zajímavých krámků, podivných lidí a pozoruhodných věcí.

Ve čtvrtek byl jako první v plánu Buckinghamský palác a proslulá výměna stráží. A popravdě řečeno, kdybych dopředu věděla, co to je, tak mě tam nikdy nikdo neviděl. Začalo to pozdě, bylo to dlouhé, dlouhé, dlouhé a příšerně nudné a kromě toho byla hrozná zima. Chuť jsme si naštěstí spravily bagetou (hádejte kde) a prohlídkou obchodů na Oxford streeet. Pak jsme zamířily na Baker Street, k muzeu Madame Tussaud. Od dveří se ale táhla vcelku dlouhá fronta, takže jsme zvedly kotvy a pozdní odpoledne věnovaly British muzeu.

Protože se páteční fronta od předešlého dne přibližně zdesetinásobila, rozhodly jsme se dojet k Tate - galerii moderního umění vybudované v bývalé továrně na břehu Temže. A stálo to za to. Ještě, než jsme Tečku vyprovodily na nádraží, zvládly jsme poslední bagetu a poslední nejlepší čokoládu na světě. S Verčou jsme pak znovu zajely do Camden Townu, a další den, tedy v sobotu, jsem Londýn opustila i já, s předsevzetím, že tady jsem určitě nebyla naposled.

Fotky u mě a u Tečky.

Dumbarton

V sobotu vůbec nebylo hezky, a přesto jsme se s Terkou, Zdeňkou a Ivou vydaly do nedalekého městečka Dumbarton, abychom tam mohly ocenit krásy středověké pevnosti.

To, že to nebyl dobrý nápad, a že liják a vichřice se dají přečkat i jiným, zdraví méně nebezpeným způsobem, jsme zjistily celkem pozdě. Promočené až na kost jsme k hradu došly, viděly a okamžitě to otočily zpátky na nádraží. Cestou jsme ještě rychle zaběhly na záchod do supermarketu, kde jsme si pod sušičkou na ruce trochu osušily rukavice.

Zpáteční cesta byla "na stojáka" a kdekoli jsme se postavily, byl za malou chvíli rybníček. Zajímavé. Ještě, že prozíravá Zdeňka doma vyrobila plnou termosku svařáku, který trochu zmírnil naše mokré utrpení. Pravda ale je, že tak, jako na našem neslavném výletě, jsem se už dlouho nezasmála. A to ještě před slavným svařákem.

Pollok Country Park

Až z dalekého Manchestru se za mnou o víkendu přijela podívat Šárka, moje kamarádka a spolužačka z Brna, toho času au-pair.

Protože Glasgow není příliš krásné město určené k dlouhým procházkám mezi historickými budovami, vypravily jsme se v sobotu vlakem do nedalekého Pollokshaw West, abychom si prohlédly proslulý Pollok Country Park s ještě proslulejší sbírkou pana Burrella. No a především zde byl příslib průvodce, že v parku konečně uvidíme chlupaté skotské krávy.

Burrell Collection v areálu parku je ve své podstatě muzeum artefaktů a uměleckých předmětů snad ze všech období, na která si jen vzpomenete. Vše je navíc umístěno v překrásné budově, postavené výhradně pro Burrellovy sbírky. Skvělá byla expozice věnovaná hedvábné stezce, ale nejlepším exponátem byla podle mě egyptská schránka na mumifikovaného ibise.


Občasné sluníčko jsme si užily v parku, zejména tedy focením chlupatých krav (průvodce nelhal) a přicházejícího podzimu. Zbytek dne jsme věnovaly už jen krátké prohlídce města (hlavních tříd, které jsou všeho všudy celkem tři) a katedrály, kde nás tentokrát pustili i do spodního patra (ano, mají tu dvoupatrový kostel).

Večer jsme pak byly pozvané na svařákovou párty našich českých spolužaček z Ostravy, což bylo vcelku příjemné zakončení dlouhého sobotního dne, který se tak nějak překulil do neděle.

Fotky jsou k vidění nejen u mě, ale tentokrát i u Šárky.

Edinburgh

Ve čtvrtek jsme se s Ivou vypravily do hlavního města Skotska - do Edinburghu. Ráno jsme vyrazily na Buchanan Bus Station autobusem č. 118, na kterém inzerovali, že jede na Buchanan Bus Station. Z nějakého zvláštního důvodu náš autobus ale přes svoji cílovou stanici nejel, takže jsme musely k nádraží dojít. Kolem půl deváté jsme si v místním kiosku koupily bonbóny na cestu a vyrazily k nástupišti, odkud měl náš autobus odjet v 8.45. K našemu překvapení jsme byly ještě se dvěma starými dámami ihned zahnány do autobusu, a ten se okamžitě rozjel směrem Edinburgh.

Myslím, že zdejší dopravní systém jsem ještě nestihla dostatečně vstřebat.

V Edinburghu jsme se jako první vypravily ke Kirk of st. Giles a pak přímo k hradu. Sice jsme se dostaly jen na nádvoří, ale to nám zase tolik nevadilo. Cestou dolů jsme se snažily najít dům s dělovou koulí, která v něm uvízla. Dům jsme sice objevily, ale koule zřejmě již dávno vypadla.

Naše další kroky vedly napříč starým městem. Narazily jsme i nabronzovou sošku psíka, který si ji od místních obyvatel vysloužil tím, že celých patnáct let proseděl u hrobu svého zesnulého pána. Pak jsme už ale přešly most a vydaly se vzhůru k Holyroodu. Cestou jsme ještě navštívily hřbitov, na němž je pohřben David Hume. Už tak dost špatné počasí se ale začalo kazit ještě víc, takže moc úchvatných pohledů na město jsme si neužily.

Naší poslední touhou bylo spatřit proslulé květinové hodiny. Bohužel jsme si ale vybraly sanitární den a hodiny, které mají být utvořeny 42 tisíci sazenic, se pyšnily ani ne desetinou z nich.

To už se nám ale pomalu chýlil čas. Odebraly jsme se tedy na autobusové nádraží a odjely, tentokrát překvapivě přesně, zpátky "domů".

Loch Lomond

V neděli jsme si s Maruškou a Ivou udělaly výlet k Loch Lomond, největšímu jezeru Skotska. Ač jsme vstaly brzo, vlak do městečka Balloch nám stejně ujel. Naštěstí jezdí každou půlhodinu, takže jsme si stihly ještě důkladně prohlédnout dosud zavřené obchůdky na glasgowském nádraží (zvlášť tedy pruhované rukavice a zahřívací láhev s lebkou).

V Ballochu jsme zamířily nejprve do informačního centra, kde jsme si obstaraly mapu okolí a pak už jsme vyrazily směrem k jezeru. Prohlédly jsme si přírodu, psy, koně, kachny, racky, volavku, ošklivé obchodní centrum na břehu jezera, turisty a taky jedno tele. Zkrátka a dobře, viděly jsme skoro všechno, co jsme vidět mohly, a tak jsme se vlakem vrátily zpátky do města, abychom mohly skvělý den korunovat skvělým grilovaným kuřetem.

Botanic Gardens

Po dlouhé době se nám poštěstilo v Glasgow vidět, jak vypadá taková pěkná slunná neděle, takže jsme s Ivou nelenily a vypravily jsme se do místních Botanic Gardens.

V podstatě se jedná o veliký park se spoustou cestiček, záhonků, stromů, laviček s věnováním, veverek a šípků. V areálu jsou také dva nádherné skleníky, v nichž je možné obdivovat květenu z celého světa, včetně tropických a masožravých kousků.

Před jedním skleníkem stojí také malý stánek s občerstvením, který nás zlákal ke koupi zmrzliny, což byla osudová chyba a patrně nejslabší část celého výletu. Nezbývá než doufat, že to všechno dobře dopadne :)
Nějaké ty fotky najdete jako vždy zde.

Skotsko se hlásí

Mám za sebou první tři týdny Erasmus pobytu v Glasgow, což, řečeno v kostce, zatím obnášelo můj první letecký transport v životě, nervyžeroucí hledání bytu, první párty s cizinci, první kontakt s domorodci, absolutní zoufalství při snaze pochopit jízdní řády, první českou párty, několik krátkých exkurzí po městě (hlavně tedy po obchodech s oblečením), poznání, že v jízdních řádech není nic k chápání - autobusy si jezdí jak chtějí, první týden školy, pár nesmělých slunných dní a spoustu dní, kdy jenom pršelo.

Sečteno a podtrženo, chvílemi je to boj a chvílemi mi nezbývá než žasnout. Snad mi to internet dovolí, a brzy se zase podělím o nějaké ty zážitky. Jinak fotky si můžete prohlédnout tady.

Koupel v barvě krve

Myslím, že nikomu neunikla alespoň malá zmínka o novém filmu Juraje Jakubiska - Bathory.

Ač je zde pověst o čachtické paní vyvedena v poněkud jiných barvách, než v jakých ji známe, jde pořád o krvavější odstíny. Příběh je vcelku netradičně rozdělen do tří částí pojmenovaných vždy podle postavy, která je v danou chvíli hlavním hybatelem hraběnčina osudu.

Nechci říct, že by film byl špatný, snad jen na můj vkus příliš dlouhý (138 minut), místy nebezpečně hraničící s nezáživností a místy zase jen pro silnější povahy. Naštěstí je vážná atmosféra čas od času nabourána dvojicí katolických mnichů v podání Bolka Polívka a Jirky Mádla - jakousi návštěvou ze světa filmové fantazie.

Nevím, zda jsem zcela schopná rozhodnout o tom, zda se mi film líbil, či ne. Ale jedno mu nelze upřít, nutí vás se zamyslet. Vůbec nezáleží na historických faktech, na tom, zda je v jedné legendě o zrnko pravdy víc než v druhé. Film by měl být především uměním a v umění je možné všechno, má za úkol provokovat a vyvolávat emoce. A Bathory je film, který je doslova protřepe.

Malé letní osvěžení

Pokud se vám zdají horké letní dny k nevydržení, doporučuji film (nebo lépe řečeno dokument) Putování tučňáků (March of the Penguins). Rozhodně se nebojte, že byste se mohli nudit. Kromě toho se dozvíte spoustu věcí o životě tučňáků císařských a zjistíte, že tato legrační zvířata to vůbec nemají jednoduché.

Uvidíte, jakým podmínkám musí tučňáci čelit, když chtějí přivést na svět mládě, kolik úsilí je stojí pouhé vysezení vajíčka, kolik své tělesné váhy při tom ztratí atd. Shrnuto jednou větou: tučňáci jsou zkrátka borci. Pokud se rozhodnete se na film podívat, pochopíte proč...

Dopoledne v ZOO

Ve čtvrtek jsem po dlouhé době zavítala do liberecké ZOO. Ze všech zvířat vyšly jako vítězové soukromé ankety Borec roku surikaty a hned po nich mangusty liščí, zvlášť ty úplně malé, nemotorné, zato snaživé. Zážitkem (pravděpodobně největším) byla kontaktní zoo (kozy v ohradě), kde jsem se poučila, že není od věci nosit s sebou pětikorunu (právě taková mince se totiž hází do automatů na kozí kukuřici). Moc se mi líbili také barevní afričtí brouci zavření v teráriích v žirafím pavilonu, lama, koupání slonů, lachtani, divoké kočky, želvy, pandy červené, giboni, ptáci atd...

Dobré zprávy od Tečky

aneb jakže nám to roste...
Je to už nějaký čas, co jsme s Tečkou opustily Brno. Nemějte však strach, že bychom nechaly naše tropické výpěstky jen tak napospas kolejnímu prachu! (Pokud nevíte, o čem je řeč, více najdete v mém předchozím blogovém řádění.)
Naše teplomilná květena je v současné době umístěna v náhradní péči v Uherském Hradišti u Radka. Před několika dny mi od Tečky přišel mail s aktuální, naprosto profesionální fotodokumentací zeleně! A zdá se, že změna klimatu kytičkám jenom prospěla. Mangu (dole), avokádu (nahoře), pomeranči a druhému, zatím neznámému citrusu, ananasu a nedávno záhadně vyrostlé papáje, jejíž sestřičky skonaly už téměř před rokem, se daří jako nikdy předtím.
Dospěla jsem tedy k názoru, že příliš velká koncentrace odborné literatury květinám rozhodně škodí.

Tábor třinácti bobříků

Dvacátého července jsme se s úlevou vrátili z tábora v Lobendavě. A jaké to vlastně bylo? První týden proběhl v dobré náladě, sluníčko svítilo, o čemž se můžete důkladně poinformovat u Káti. Další dva týdny byly také v náladě, ovšem už ne tak veselé, ani počasí se příliš nevytáhlo. Malý počet vepříků zkrátka udělal své. Nicméně jsme se se vším hrdě poprali, ulovili jsme dokonce i pár bobříků, někteří při tom riskovali nervy, někteří život a někteří se na to raději "vyprdli" (jak prohlásila Kačba při předčasném návratu z lovu bobříka samoty).

Babičky jistě potěší informace, že jídlo bylo jedna báseň a že se nikomu nic vážného nestalo. Infekční oddělení naopak zapláče nad faktem, že klíšťat bylo letos opravdu požehnaně a rekordmani dokázali přinést i osm kousků najednou.

Ač nebyl v mnoha směrech letošní tábor ten nejskvělejší, v mnoha jiných zase byl a co si budeme povídat, prázdniny bez tří týdnů strávených v Lobendavě v holinách by nebyly pořádnými prázdninami.

Muž z kraje La Mancha

V pátek jsme se s naší Káťou, naší Káťou Rigálovou a s Marťasem (taky naším) vypravili na Letnou, na open air představení (poslední před derniérou) muzikálu Muž z kraje La Mancha. Zvědavost mě táhla o to víc, že mezi herci zářili čtyři mí dramaťáčtí kamarádi a celé to navíc měla pod palcem Líba s Lukášem Horáčkem.

Myslím, že všichni čtyři jsme si podívanou moc užili, včetně komplikací, které se dostavily se setměním... Jak by řekl klasik: Ten večer rosou zastudil a na kůži sed chlad. Ale nepředstavitelný! Malou kompenzací byla přestávka, během níž jsme stihli vystát frontu u občerstvovacího stánku, na jejímž konci se usmíval vytoužený buřt. Nicméně i druhou polovinu jsme se třásli a záviděli těm, kteří si během přestávky donesli ze svých přilehlých domovů deky.
Poučení zní: V balerínkách to příště nepůjde.

Přes všechny útrapy musím ale říct, že představení stálo opravdu za to. A rozhodně nelituju, že jsem kvůli němu musela víc než chvíli drkotat zuby. Úžasná byla jak scéna, tak masky (zvláště ty kobylí), tak samozřejmě strhující herecké (pěvecké) výkony. Nesmím zapomenout ani na skvělý a skvěle maskovaný orchestr. To všechno dohromady plus silný příběh už dopředu nemůže znamenat nic jiného, než záruku skvělého večera.

Projekt vagón

Někteří jste si možná všimli, že tento týden (9. - 13. 6.), byla na liberecké nádraží přistavena unikátní dvojice vagónů. Šlo o "Projekt vagón" - výstavu instalovanou přímo uvnitř autentických vagónů používaných během 2. světové války pro transporty Židů. Výstavu uspořádalo Muzeum Slovenského národního povstání a již několikátý měsíc putuje po českých nádražích. Hlavním účelem tohoto projektu je na pozadí slovenských dějin připomenout návštěvníkům problematiku holocaustu.

První z vagónů je "zařízen" zcela reálně, není v něm kromě několika figurín a dvou kyblíků téměř nic. Mohli jsme zde zhlédnout asi patnáctiminutový dokument, při kterém až mrazilo v zádech. Dost možná také proto, že těsně před projekcí se za námi se zlověstným skřípěním dveře "dobytčáku" zabouchly.

Druhý z vagónů je pak věnován jádru expozice - stěny vagónu pokrývají informační panely přibližující jednak obecnou historii transportů slovenského židovského obyvatelstva, a jednak také konkrétní osudy jednotlivých lidí, kteří měli to štěstí, že z válečných hrůz vyvázli živí.

Projekt vagón sice dnes liberecké nádraží opustí, ale budete-li mít někdy v budoucnu možnost, určitě se zajděte podívat. Mezi dřevěnými stěnami si totiž plně uvědomíte děsivou absurditu čtyřicátých let.

Pohádka (nejen) pro emobatolata

Na Mrtvou nevěstu jsem si brousila zuby pěkně dlouho, ale nakonec jsem se dočkala! A jako obvykle musím říct, že to stálo za to.
(Tak mě napadá, jestli je to tím, že koukám jenom na filmy, které stojí za to, nebo tím, že já nestojím za nic a líbí se mi všechno...)

Neobvyklý příběh z podsvětí plný mrtvol, červů a lebek, zajímavé barevné řešení, skvělá animace, netradiční hlavní hrdinové s neotřelými jmény (Viktor a Viktorie) a hlavně Johnny Depp (nebo aspoň jeho hlas) - to je kombinace, které se prostě nedá odolat (zvláště tedy poslednímu v nabídce).

Film je to poměrně krátký (trvá něco přes hodinu), tudíž ani nestihnete začít zívat. Navíc se každou chvíli musíte něčemu divit, takže se vyplatí mít oči na šťopkách, aby vám něco náhodou neuteklo.

Rozhodně se nemusíte bát hororového zážitku, ani tragického konce. Jak už to v pohádkách bývá, všechno dobře dopadne a každému se dostane to, co mu patří. Takže neváhejte, a mrkněte na to ;)

Bylo to k pláči

V neděli 27. dubna jsme s Marťasem, Charliem a Škubánkem (toho času provozující ubytovací služby) vyrazili na koncert Simple Plan.

Autobus do Prahy jsme zvládli, větší zážitek byla tramvaj s kokpitem a půlhodinovou přestávkou na svačinu pro pana řidiče.

Hned na zastávce před výstavištěm Charlie zahlásil, že přesně ví, kudy jít, a že zná príma zkratku. A tak jsme se odtrhli od proudu emařů a opravdu musím říct, že jsme to měli rozhodně kratší (detail, že mezi nás a halu se v cílové rovince z nevysvětlitelných důvodů postavil třímetrový plot, který jsme museli přelézt, ponechám bez poznámky).

Po půlhodinové tlačenici u vchodu, jsme se skoro rozplakali, a když jsme při vstupu museli navíc vyhodit do připravených košů všechny naše žiletky, chtělo se nám odejít. Nakonec jsme si ale shrnuli své růžové patky do obličeje a zoufale nakráčeli do haly, celí smutní z toho, že s sebou nemáme rodiče, jako spousta přítomných novopečených teenagerů.

Předskokani - Elliot Minor - se postarali o doslovné uvolnění atmosféry (několik emogirls neuneslo tu přemíru radosti a zůstalo v potocích slz bezvládně ležet na zábradlí, které dělilo publikum od pódia), takže když nastoupili na scénu Simple Plan, dalo se už dokonce i dýchat. Koncert byl jedním slovem skvělý a tolik emolegrace jako bonus nikdo z nás nečekal.

Cestu zpátky jsme z nevysvětlitelných důvodů nechali opět na Charliem, takže než jsme objevili metro a dopravili se do Škubánkova gangsta domu na "Ípáči", užili jsme si poučnou exkurzi po pražských zákoutích.

Koupím vinici za rozumnou cenu

Sice se zpožděním, ale musím se vám svěřit se svým nejčerstvějším kinozážitkem. Minulý pátek jsem vyrazila na nový český film Bobule a... DOBRÝ!

Kromě zjištění, co všechno a jakými "vzrušujícími" cestami se (ne)dá prodat, na co si dát při ilegální činnosti pozor a kde se bezplatně nadlábnout (ne, nemluvím o sušenkovém stánku v Jablonecké Corny sportovní hale ;) ) vás Bobule také beze zbytku naladí na léto a probudí ve vás touhu zajet si alespoň na chvíli na Moravu.

Z děje nechci příliš prozrazovat, ale kdybyste se náhodou rozhodli, že bez Bobulí nemůžete žít (a jsem si skoro jistá, že nemůžete), připravte se na spoustu legrace s trochou černého humoru, na skvělé herecké obsazení a také na překvapení z toho, jestli ono to s tím pražským Honzíkem (Kryštof Hádek) dobře dopadne...

Sháním triko XXL

Dnešní odpoledne jsme s Marťasem a Káťou strávili v jablonecké "Corny městské hale", kam jsme vyrazili společnými silami podpořit Škubánka a také se podívat na kamaráda Citróna, který vše sledoval bedlivým policejním okem, obzvláště horké chvíle zaznamenával pomocí důmyslného kamerového systému a nahrávku nakonec opatřil štítkem "přísně tajné".

Cestou do cereální tělocvičny jsme dokonce přibrali stopaře, aby nám ve třech nebylo v autě smutno.

Do haly jsme se díky naší početní přesile dostali za poloviční vstupné (panu pokladnímu, když uviděl tři páry našich svalnatých paží, zmrzl úsměv na rtech - to poznal, že s námi není radno si zahrávat a hbitě pro nás vymyslel speciální, nikde neinzerovanou studentskou slevu, a dokonce si ani nedovolil vznést námitku proti městské kartě, kterou Marťas s ledovým klidem dokazoval svůj studentský status).

Co se samotné soutěže týče, tak nejvíc se nám samozřejmě líbila vystoupení, ve kterých byla v základní sestavě Škubánek a hned v závěsu za nimi se na žebříčku oblíbenosti umístil nenápadný, u vchodu stojící stánek se sušenkami zdarma. V rámci zadostiučinění moderátorce - paní "Ilmě" - jsme si nakonec odnesli dva plakáty, které jsme získali zcela nelegálním způsobem. Paní moderátorka měla vlastně docela štěstí, protože původně byl v plánu fyzický útok botou nebo jiným létáníschopným předmětem.

Nejvíc legrace jsme si užili s nejmenšími tanečníky všech kategorií, protože šou ve stylu Bořka stavitele, králíků z klobouku, indiánů a jim podobných nikdo v průběhu odpoledne nepřekonal ani o chlup.

Fotky pořídila řidi(č/tel)ka dnešního dne - Káťa.

Sháním žlutočerný svetr

Jsem si vědoma toho, že film Pan Včelka ("Bee Movie") není úplně nejnovější záležitostí, ale lepšní někdy, než vůbec. Navíc když jde o sympaťáka Barryho s neodolatelným žirafím pohledem (čtyřprstý brunet na obrázku vlevo), kdo by se odvažoval hledat překážky a nedostatky.

Pokud jste film viděli, dáte mi jistě za pravdu, pokud ne, určitě se podívejte, protože zjištění o tom, jak jsou včely užitečné vám rozhodně změní pohled na svět. Abych uvedla konkrétní příklad ze života, tak třeba já si možná nikdy nekoupím med ve skleničce tvaru medvěda (a ne proto, že med uvnitř většinou ani medem není), taky si začnu bedlivě prohlížet sběrače pylu, jestli náhodou některý z nich nebude mít na hlavě přilbu a v ruce odsávačku na pyl a rozhodně nikdy nebudu stírat hmyzí stopaře z předního skla auta.

A dejte si pozor, včely mají v tykadlech vysílačky!

Jak jsme jeli na družinovku

aneb Najdete sedm, nebo deset rozdílů?*

Abych nezaostávala za těmi dvěma z horních odkazů (i když jsem už zase bezkonkurenčně poslední), musím se svěřit, že i já jsem strávila minulý sobotní den nedaleko Tanvaldu, přesněji řečeno na krkolomné cestě od Tanvaldu do Smržovky. To jste si ostatně ale už určitě přečetli u mých kamarádů Káťi a Marťase, kteří se této kratochvíle rovněž zúčastnili.

Počasí bylo fajn, i když sem tam trochu zima, super byl taky Prckův puding pro diabetiky a nejlepší ze všeho byla asi sáňkařská dráha pod Černou studnicí. A ještě bych málem zapomněla na bezkonkurenční pařbu kvarteta ve vlaku a na louce, na psa u kruháče v Tanvaldu, co byl vlastně napůl medvěd a na magistrálu pro běžkaře a kolisty, která by byla nejspíš jejich poslední cestou ;)

Kvalitní fotodokumentaci pořídily tentokrát Zuzka s Káťou.

* bacha, je to chyták. Správná odpověď je 1 rozdíl (mám navíc obrázek ;))

Svátky pomlázek a sněhuláků

Ač se to nezdá a venku to spíš vypadá na první svátek vánoční, jsou už za námi Velikonoce. S Kletrem jsme je strávili, jak jinak než za Ještědem, tentokrát v Javorníku, na Marťasovic chatě plné tajemství, zbraní a košíků :)

Cestu tam jsme absolvovali výhradně po svých, cestu zpátky částečně pěšmo (tedy pomalu, obtížně a hlavně dokopce) a částečně rychle a zběsile (a bolestivě) - na ježdíku.

Je pravda, že až na pletení pomlázek a malování vajíček připomínala letošní velikonoční výprava spíše jarní prázdniny, ale na druhou stranu, kdy jste naposled o Velikonocích stavěli iglů a obřího sněhuláka?

Bližší info a fotky k dostání u Káťi či MTSe, v kletrfotogalerii a u naší Zůzy.
PS.: Uvědomili jste si také tu ironii osudu, když jste na Velikonoční pondělí zahlédli v kalendáři 24.?

Kam se hrabe Scofield

Díky Tečce jsem se dostala k neuvěřitelnému seriálu, pokud se tomu tedy dá tak říkat - Shaun the Sheep. V podstatě je to série animovaných pohádek o farmáři, který má ovce, ty (mu) vyvádějí doslova psí kusy a jejich hlavní šéf je ze všech nejmazanější ovce Shaun (borec s trvalou na obrázku vedle psa).

A abych vás alespoň trochu přesvědčila o kvalitě a o tom, že stojí za to se na Shauna přinejmenším jedním očkem podívat, tak si představte, že kudrnatým ovečkám propadla i moje mamka ;)

Jako malou návnadu berte titulní song:

Ve špatné společnosti

Nebudu znovu popisovat naše neustále se opakující peripetie s titulky, protože by se nám už někdo mohl začít smát. Mnohem důležitější totiž je, že jsme si včera konečně našly čas a podívaly se na film Východní přísliby (Eastern Promises) s Viggem Mortensenem. A musím říct, že je to možná nejlepší film, který jsem v poslední době viděla.

Odehrává se v Londýně, hlavní slovo zde má ruská mafie a rozhodně to není snímek pro "čajíčky". Láska se zde sice koná, ale často ne tak, jak bychom si mohli myslet (pro bližší představu - jak praví jeden z bossů: "Londýn je město prostitutek a buzerantů").

Ruské podsvětí je drsné a nevybírá si a vzhledem k tomu, že s ním naštěstí nemám zkušenosti si troufám tvrdit, že jeho obraz je doveden téměř k dokonalosti. Dokonce i angličtina hlavních postav nese slovanský přízvuk. A protože nejen intriky a násilí hýbou mafiánským světem, ale čas od času má i drsný hoch s tetovanou hrudí právo na trochu toho citu, dostane se mu ho za odměnu v jedné ze závěrečných scén. Po více než hodině nervů si ale nebudete jistí, zda se polosladké rozuzlení napínavé honičky za dítětem vůbec hodí.

Víc prozradit nemůžu, ale pokud se rozhodnete spatřit toto dílko na vlastní oči, což vřele doporučuji, nečekejte příliš klidu - toho se totiž celých 100 minut patrně nedočkáte. Zážitek z nich ve vás ale zůstane ještě dlouho potom, co vypnete televizi.

Další roztomilá příšerka

Sice nejsem fanoušek filmů, ve kterých příšera postupně rovná město se zemí, ale film Cloverfield (v češtině má nehezký název "Monstrum") nebyl zas tak špatný.

Vše je totiž pojato jako autentický záznam kamery jedné z obětí nečekané návštěvy obrovského zvířete, ze kterého opadávají krvežízniví pavouci.

Snad proto, aby si na své přišli i diváci romantických duší, je celý záznam "náhodou" natáčen na již použitou kazetu a na světlo tak čas od času vycházejí střípky románku hlavního hrdiny Roba se slečnou, která má tou dobou v rameni zabodnutou dlouhou tyč, leží bezmocně ve svém bytě v 49. patře a kterou se tedy vydává šlechetný Rob zachránit.

Ale musím říct, že se mi to vlastně vážně docela líbilo. Jen teď budu v metru mnohem opatrnější. Co kdyby se tam objevil obří pavouk, který se na Manhattanu vymkl kontrole...

Seznamte se ;)

Adoptovala jsem zvíře, je to ježek a jmenuje se, kdo by to byl čekal, Ježek!
Takže ho pěkně krmte a škádlete myší. To pak totiž skáče a dokonce se umí zabalit do kuličky ;)

Pokud byste měli nekonečnou touhu pořídit si zvíře vlastní, je to jednodušší než si myslíte ;)
A nakonec dobrá zpráva pro alergiky: adoptovat můžete dokonce i tužku, nůžky nebo třeba žárovku!

Pánové, chodíte rádi k holiči?

Tento týden jsme si s Tečkou a Verčou (co si ještě nezačala psát blog) opět jeden večer zpříjemnily "pěkným" filmem. Tentokrát kouskem z dílny Tima Burtona s názvem Sweeney Todd. Pokud se vám zdá, že samotné jméno o filmu nic moc neříká, podtitul "Ďábelský holič z Fleet Street" (The Demon Barber of Fleet Street) už jistě napoví mnohem víc.

Musím uznat, že tolik krve létající vzduchem jsem neviděla ve všech filmech, které jsem kdy viděla dohromady. Nenechte se ale odradit, na tu trošku červené barvy si zvyknete a navíc to není zdaleka to nejhorší, co ve filmu můžete čekat ;)

Za pozornost stojí ale především výtvarné zpracování, zvláště hra s barvami dělá z krvavého brodwayského muzikálu neuvěřitelnou podívanou a způsobuje v některých scénách téměř citové jihnutí diváka.

Navíc, co si budeme povídat, Johnny Depp je prostě jednička, ať už hraje kdekoli, a když u toho ještě ke všemu zpívá, je to radost dvojnásobná.

Nevím jak holky, ale já jsem pevně rozhodnutá podívat se na tenhle film ještě jednou. Ne snad z krvežíznivosti, ale proto, že mé srdce touží vychutnat si snímek pěkně v klidu, bez francouzského dabingu a opožďujících se titulků, i když to bylo vzrůšo rovněž dvojnásobné ;)

První březnový den

Nenechte se zmást titulní fotkou, akce, které jsme se v sobotu v úctyhodném počtu (+/- 12) zúčastnili, neměla nic společného s neřestným přejídáním, dokonce nešlo ani o soutěž cukrářů (i když věřím, že té bychom se zúčastnili také, já tedy rozhodně v počtu hojném, nebo aspoň několikrát).

Šlo o Wéjin maturitní ples. A protože nám to sama maturantka skvěle zorganizovala, byl to supr večer, zatančili jsme si tance klasické i klasičtější (diskokroužky atd.), všem nám to moc slušelo a díky Sůše s Kubou, kteří vyhráli v tombole* dort a u báru sehnali lžičky, jsme se taky sladce odměnili. Další doprovodný obrazový materiál je k nalezení rovněž u naší šikovné Sůši.

* Netuším, kde se stala chyba, ale ač jsem v tombole měla vyhrát zájezd do Itálie, leží mi doma báječná "karafa na víno", co se tváří spíš jako váza, táááákhle dlouhej nákrčník, co moc kamárádil s rukávem a košile velikosti 45, z níž bude, dle rozhodnutí rodinné rady, ušit pár pěkných modrých zástěr (a naše babička je na to mistr).

Hairspray

Víte, jaký je nejjednodušší důvod pro to, že ať děláte, co děláte, titulky vám za žádnou cenu nechtějí pasovat k filmu?

Ano, máte zřejmě jiný film :) Přesně to se nám stalo s Tečkou, a my ve chvíli, kdy naše těšení dosáhlo nejvyššího bodu zjistily, že máme sice film se správným názvem, že postavy jsou téměř navlas stejné jako ty na plakátu, ale snímek bohužel pochází z úplně jiného roku.

Muzikál Hairspray byl totiž poprvé natočen už v osmdesátých letech. Srovnávat nemůžu, protože jsem viděla, ač je to vzhledem k naší šikovnosti k neuvěření, pouze verzi novější, z roku 2007.

A co k ní říct? Příjemných 117 minut bez krve, násilí a složité zápletky, ovšem s happyendem (vzhledem k postavě hlavní hrdinky) poněkud větších rozměrů a vlastně taky s velikým překvapením v závěrečných titulcích. Tam se totiž dozvíte to, co vám celou dobu vrtalo v hlavě - kdo jen to hraje matku Ednu.
V tomhle filmu je zkrátka na co koukat. Takže snad už jen zbývá dodat: Good morning Baltimore!

A je to tady... fňuk

Bylo to pozvolné, rozhodování mě stálo mnohem více úsilí, než si kdo dokáže představit, ale jednou to zkrátka přijít muselo.

Tak tedy (potřetí a snad naposled): Sbohem moje milované yahoo!, budeš mi chybět, ale není zbytí.

I když, kdo ví, za jak dlouho se zase z nostalgie vrátím zpátky do starých známých vod.