Ukradené kouzlo Figure Eight Pool

Na odlehlém útesovém pobřeží Royal National Park, daleko od značených turistických tras, v tichu jen tu a tam přerušovaném příbojem vln a křikem racků, se ukrývá neobvyklá přírodní zajímavost – skalní jezírko ve tvaru číslice osm – Figure Eight Pool. Dostat se k němu dá jenom za odlivu a cesta tam je dlážděná skalisky. Jak romanticky to zní. A jak krásně to vypadalo na obrázcích z Instagramu a Facebooku, které mě zavalily jako lavina. Že mě to mělo spíš varovat než nalákat k víkendovému výletu, mi došlo až pozdě. Ale pěkně popořádku.

Nejbližší parkoviště a vlaková zastávka leží asi sedm kilometrů od Figure Eight Pool - v Otfordu, miniaturní vesničce uprostřed lesů. A právě tam jsme si dali minulou neděli sraz s našimi přáteli ze Sydney a z jejího předměstí. Ve třech samostatně operujících skupinách jsme se ze třech různých míst vydali na domluvené parkoviště. Slunečno, bezvětří, čas srazu stanoven s ohledem na bezmála patnáctikilometrový pěší přesun, na západ slunce a v neposlední řadě na pohyb oceánu. První skupina dorazila zhruba s půlhodinovým předstihem, ale bez vody a bez svačiny. Skupina číslo dvě v čas srazu volala, že ještě nevyrazila, protože ačkoli doba a místo srazu byly odtajněny v pátek, očekávala, že jí skupina číslo tři ráno zavolá. V kompletním složení a se svačinou jsme se tak potkali až na pár kilometrů vzdálené vyhlídce Werrong Lookout. 

Společně jsme lesem gigantických přesliček a gumovníků sestoupali až k Burning Palm Beach. Odtud už cesta nevedla – jenom nenápadná pěšinka podél vody, kterou brzy vystřídaly výše zmíněné šutry, kamení a občasné vlnobití. A pomalu se dostáváme k tomu, proč jsem si na tenhle výlet měla radši nechat zajít chuť – děcka, tam to bylo jak na Václaváku! Davy kam jen jste se podívali – seděly, postávaly, chodily, cvakaly selfíčka, zpívaly a pouštěly One Direction – a v tom všem zmatku, v obležení, se smutně krčilo maličkaté skalní jezírko, kterému sociální média vzala jeho křehké kouzlo. Kouzlo nedotčenosti, samoty a komorní krásy ukryté před zraky lidí. Kouzlo, které si musíte zasloužit, ale které se pod tíhou pozornosti příliš mnoha očí rozplyne. Z Figure Eight Pool se nechtěně stala turistická atrakce obřích rozměrů, ačkoli jeho skutečné rozměry jsou nepatrné. 

Nechci ale nikoho od návštěvy odrazovat – pokud někdy budete bloumat po Royal National Park, zkuste se u jezírka zastavit. Mám pocit, že ve všední den by u něj nemuselo být tak rušno. A když u něj budete, a když nebude rušno, dávejte pozor - uvidíte, jak se nad vodou tiše vznáší kouzlo.

Komisař z mongolských stepí

V rámci Velkého knižního čtvtku mi v nákupním košíku přistála detektivka Jerúlderger francouzského autora Patricka Manoukaina, který ale píše pod pseudonymem Ian Manook. Policista vychovaný mnichy a nekonečné mongolské stepi se mi zdáli jako ideální četba na mé dlouhé cesty vlakem.

Název knihy je zároveň jménem hlavního hrdiny, mongolského policisty Jerúldergera, a co si budeme povídat, je to trochu jazykolam. Zkuste si to říct třikrát rychle za sebou. Já vím, že za jméno si nikdo z nás nemůže, ale ocitnout se v kůži zmíněného románového inspektora, počkám si na autora někde v přítmí ulánbátarských uliček a trochu si to s ním vyjasním. Na druhou stranu o mongolských jménech nevím zhola nic a Jerúlderger je docela sympaťák, takže krkolomné jméno mu budiž odpuštěno.

Příběh románu začíná ve stepích za Ulánbátarem, kde je skupinou kočovníků objeveno tělo malé holčičky zahrabané v hlíně i s tříkolkou. I když mrtvé dítě bylo pod zemí ukryto několik let, je na první pohled zřejmé, že se nejednalo o nehodu. Současně s tím se ve městě rozjíždí vyšetřování neobvykle násilné vraždy tří Číňanů. Oba případy skončí na stole komisaře Jerúldergera a jeho kolegů z oddělení. Nitky zdánlivě nesouvisejících případů se začnou pomalu splétat dohromady a vyšetřování vynese na povrch další zločiny, staré křivdy, politické zájmy, nezodpovězené otázky minulosti a ukáže se, že všecho se až nebezpečně protíná s osobním i profesním životem komisaře Jerúldelgera.

Kniha je velmi čtivá, především pak její první polovina. Nemohu říct, že by mě ta druhá nebavila, zhltla jsem ji stejně rychle jako tu první, ale velké množství drobných zvratů a zápletek, které ve výsledku stejně na ději nic nezmění, způsobilo, že jsem se cítila knihou v jejím závěru trochu unavená. Jistě k tomu přispělo i to, jak prvoplánově autor pracuje s postavami. Ty jsou od samého začátku přísně rozděleny na černé a bílé a jejich charakter se v průběhu románu nezmění ani o píď. Jednotlivé epizody se tak stanou lehce předvídatelné a vytratí se z nich napětí.

Četnost a brutalita zločinů, k nimž v románu dojde je však něco, co jsem nepředvídala. (Kam se hrabou sérioví vrazi, kterým je v patách Harry Hole.) Proti brutalitě v románu vystupuje okázalý nadhled a nadsázka vlastní všem kladným hrdinům. Ti jakoby žili ve schizofrenním světě, kde na jedné straně nasazují životy v boji proti nebývale krutému násilí, ale na druhé straně se jich to týká jen okrajově a ještě o tom žertují.

Co mě ale na románu zaujalo, je prostředí v němž se děj odehrává a které není pro detektivku zcela obvyklé. Ian Manook při jeho modelování čerpá ze svých novinářských a cestovatelských zkušeností a vytváří pro čtenáře svět překrásných divokých stepí, plní je jurtami, znovu se probouzejícími tradicemi, starými zvyklostmi, lidovými příběhy a typickými pokrmy. V kontrastu pak stojí město Ulánbátar plné hněvu, lidské bídy, pozůstatků minulého režimu a nedořešených mocenských problémů.

Přijde mi vcelku zajímavé, že kapitoly v knize jsou vždy pojmenovány poslední větou, která v nich zazní. Autor jako by si hrál s nedočkavým čtenářem detektivek, který chce už už vědět, jestli je vrahem zahradník. Já většinou přesně takový čtenář jsem. U Jerúldelgera mi bohužel zvědavost dlouho nevydržela. Kniha se sice četla dobře a rychle, ale nezískala si moje srdce natolik, abych netrpělivě čekala na další díl připravované detektivní série. Zatím.

Ian Manook: Jerúlderder - Kniha Zlín, 2016