Opuštěné, člověkem
zapomenuté stavby. Místa ukrytá před lidským zrakem, zavržená,
přehlížená, vydaná na sžíravou nemilost času. Znáte to
chvění, které vám v blízkosti takových míst od shora dolů
projede tělem, nepatrně zvýši tepovou frekvenci a postaví
dobrodružné buňky do pozoru? Za některými tajemstvími
je třeba se vypravit daleko do lesů, prodírat se houštinami,
zapadnout do roky nepoužívané štoly, pídit se s mapou a stokrát
se přitom ztratit, ale některá nám tiše sedí a vyčkávají na
své znovuobjevení přímo pod nosem. Třeba v centru velkého,
jedenapůlmilionového města.
Reading Viaduct je bývalá
železnice v centru Filadelfie postavená nad úrovní ulic, která
byla přes sto let součástí místní železniční sítě.
Potřeby města se však změnily, vlaky zmizely do tunelů pod
městem a Reading Viaduct osiřel. Poslední vlak se po něm prohnal
před více než třiceti lety. Od té doby, obehnán ploty, chátrá.
Ve Filadelfii existuje několik občanských sdružení, která
usilují, po vzoru newyorské High Line, o přestavbu viaduktu na
park, ale protože zbytky mostu jsou v držení nekolika majitelů,
projekt se příliš nehýbe. Při hledání informací jsem se na
stránkách jedné z těchto iniciativ dočetla, že s ohledem na
soukromé vlastnictví pozemků se důrazně nedoporučuje na
železniční trať neoprávněné vnikat.
A tak jsme se s mým
kamarádem Darrelem jedno sobotní odpoledne sešli a vydali se
porušovat zákon. S plánkem v ruce jsme dorazili na křižovatku
Deváté a Spring Garden, nad níž viadukt prochází, a s jasným
cílem dostat se nahoru jsme začali ve směru od centra obcházet
jednotlivé nosníky. Když už nás naděje téměř opouštěla,
zahlédli jsme vysoko nad námi osamoceného chodce. Nad námi! To
znamenalo jediné - někudy se tam musel dostat. To naši víru opět
posílilo, určili jsme vítězný, ke šplhání vhodný pilíř a
rozhodli se k činu. Pilíř výběrové řízení vyhrál zejména
proto, že se v jeho rohu opíraly dvě ohnilé, metr a půl dlouhé
tyče, na volno spojené několika pokroucenými dráty. Možná se
ptáte, proč ten složitý opis, když by se jednoduše dalo říct
improvizovaný žebřík, ale věřte mi, ta věc, ač zjevně
improvizovaná, měla s žebříkem společného hodně málo. S její
pomocí se nám ale podařilo vyšplhat na rantl zhruba ve dvou
třetinách pilíře. Tam jsme si vzájemně pogratulovali ke vhodně
zvolené obuvi, která byla jako dělaná k udržení se ve spárách
mezi kameny a s nenápadným výrazem “tohle my tu děláme běžně”
k odvrácení nechápavých pohledů dvou kolemjdoucích, jsme se
mezerou mezi trámy vytáhli ke kolejím.
Konečně. Byli jsme tam.
Vysoko nad ulicemi, sami mezi dvěma páry kolejí táhnoucími se
zlátnoucím kobercem trávy směřem k mrakodrapům na obzoru.
Opuštěný perón, pravidelně rozmístěné trolejové oblouky bez
trolejí, červené bobule jeřabin, keře zarůstající do letitých
pražců. Zcela omámeni pocitem objevitelů, kteří se nebojí
překročit hranice zákona, v zájmu dobrodružství se stát rebely
a riskovat svou čest, jsme se zatajeným dechem procházeli trať.
Trať, která si na vlaky již nevzpomíná a kterou jejich kola už
nikdy nerozezní. Překonali jsme překážku a byli jsme tam. Úplně
sami.
Sami?
Najednou se před námi
rozhrnulo křoví a z něj vystoupila zhruba desetičlenná skupina
turistů. S průvodkyní. S průvodkyní v kozačkách a sukni. Při
vzpomínce na naši vysoce utajenou, nebezpečnou a především
absolutně nenápadnou akci jsme se nemohli zbavit pocitu, že lidé
stojící před námi se po pilíři nešrábali. A měli jsme ten
pocit popřít v zárodku. A neptat se. Protože kdo se ptá, moc se
dozví. A kdybychom se nezeptali, nikdy bychom se nedozvěděli, že
onu neděli, byla rampa spojující Rading Viaduct se zemí zcela
mimořádně otevřena veřejnosti, a naše aura kriminálníka
Indiana Jonese by se nikdy nerozplynula. Alespoň ne tak rychle.
Ve vší občanské
poslušnosti jsme si pak prošli zbytek viaduktu a bylo to stejně
krásné a stejně magické jako před naší potupnou ztrátou
rebelství. Opuštěná trafostanice, zapadající slunce a
železniční most ponořený ve své minulosti. A ptáte-li se, zda jsme
odchod zvládli v rámci zákona a slušného chování,
pak s hrdostí říkám ne. Bránu na průvodkyní zmiňované rampě
jsme sice našli, ale už zamčenou. Ven jsme tedy museli
alternativně, zato s grácií – dírou v plotě.
