Předchozí vyprávění jsem v zájmu zachování zdvořilé délky příspěvku zastavila ve chvíli, kdy jsem se rozloučila s Kensington Marketem. Ulicemi Chinatownu vyprahlými pozdně odpoledním sluncem jsem se pak konečně vydala k hostelu. Oklikou. Chtěla jsem si totiž ještě prohlédnout Eaton Centre, gigantický obchodní dům, a poblíž stojící radnice. Obě dvě.
Eaton Centre je největším nákupním centrem Toronta a od konce sedmdesátých let, kdy bylo otevřeno, nenašlo konkurenci. Zajímavé je něm to, že při svých čtyřech patrech kolosálních rozměrů stojí přímo v centru města. Procházíte-li kolem, sotva si ho všimnete, uvnitř ale nestačíte žasnout nejen nad velikostí zvenčí netušeného, ale především nad nápaditou architekturou (a pokud se neženete pouze za poznáním a duchovními hodnotami, pak si taky trochu požasnete nad oblečením, botami, knihami, šminkami, jídlem a jiným konzumním brakem).
Pak jsem se vrhla na zmíněné, opodál stojící radnice. Stará budova, která svým účelům sloužila do roku 1966 a pochází z konce 19. století, je opravdu pěkná a již od pohledu oddaná svým účelům. Zato nová budova, která je k nalezení jen o malý kousek dál, vůbec jako radnice nevypadá. Navíc se topí v betonu. Ale zato v betonu s jezírkem a vodotrysky a betonovými oblouky. Svůj zrak jsem tedy raději stočila zpět k novorománské věži staré radnice, spravila si dojem a svižným krokem vyrazila k hostelu.
Tam jsem se ale nezdržela dlouho a ještě před půl sedmou jsem se vydala do nedalekého Distillery District, skaznenu viktoriánské industriální architektury. V několika malebných uličkách těsně přiléhajících k historickým budovám lihovaru je k nalezení leccos - kavárny, restaurace, antikvariáty, pekárna, galerie a nečekaně umístěné artefakty z předminulého století. Nejuhrančivější ze všeho je ale atmosféra této miniaturní čtvrti. Pod roztrhanými teniskami turistů, lodičkami návštěvnic luxusních restaurací, za cinkáním broušených skleniček, jakoby se ukrýval zapomenutý čas. Možná jsem se jen příliš zasnila, možná mě ošálila pečlivá práce památkářů, ale třeba se v ozvěně kroků na dlažebních kostkách opravdu zachvěl čas.
S hlavou zahalenou v romantickém oparu jsem svůj první torontský den zakončila téměř kýčovitou procházkou (písečná pláž s růžovými slunečníky, plachetnice na oranžovém horizontu, fialové nebe) po břehu Ontaria, jak jinak než při západu slunce.
Ještě, že jsem si ho užila do posledního paprsku - pondělní ráno obalilo město hustou bílou mlhou, z mrakodrapů vidno zhruba deset spodních pater a plán "vyhlídková věž" padl zcela rozerván na chodník. Vyrazila jsem proto lodí k torontským ostrovům. Po pečlivém zvážení turistických možností a zodpovědném výběru trasy jsem hrdinně vyplula - na úplně opačnou stranu ostrova, než jsem chtěla.
A tak jsem na zlatý hřeb ostrovního výletu, maják Gibraltar point, nezaútočila ze severovýchodu ale z jihozápadního konce, z Hanlan's Point, z něhož se kromě panorámat dají pozorovat letadla startující z vedlejšího ostrovního letiště.
Mezi mraky se brzy začala objevovat stopová modrá a když jsem dorazila k vyhlídkovému molu zhruba v polovině ostrova, nebylo po mlze ani památky. Na jedné straně se tak otevřel pohled na nekonečné Ontario a z druhé strany pomrkávala mezi mrakodrapy CN Tower. Propletla jsem se mezi fontánkami, růžemi, rybníčky a dřevěnými mosty spojujícími jednotlivé ostrůvky a nalodila se na téměř prázdný trajekt zpátky do cenra města.
CN Tower, telekomunikační věž, která je třetí nejvyšší stavbou na světě, nebylo těžké najít - byla tak nějak vidět odevšad. Super rychlý výtah mě za 58 vteřin vyvezl do výšky 346 metrů, odkud se Ontario zdálo ještě nekonečnější a město vypadalo jako shluk krabiček. Vyhlídková terasa byla sice poučná, nicméně nepříliš adrenalinová. To pravé vzrůšo čekalo o patro níž. Tam se totiž ukrývá prosklená podlaha - můžete se na ní procházet, plazit, vyfotit se, plakat... Zocelena traumaty okolo pištících návštěvníků jsem se zhluboka nadechla, zapřela sklon k závratím, a na podlahu jsem si také šlápla. Několikrát. A bez pláče.
Po zkoušce odvahy mi do odjezdu ještě zbývalo pár chvil, a tak jsem se velmi zvolna a nepřímo prošla zpátky do centra, porozjímala v řadě parků ukrývajících se na nečekaných místech mezi mrakodrapy a odměnila se za zásluhy ve Starbucksu. S odcházejícím odpolednem jsem se s Torontem, do jehož chodníků jsem otiskla 35 kilometrů stop, rozloučila a nočním autobusem se rozjela zpátky k Filadelfii.
(Fotky najdete u mě na rajčeti.)
Pak jsem se vrhla na zmíněné, opodál stojící radnice. Stará budova, která svým účelům sloužila do roku 1966 a pochází z konce 19. století, je opravdu pěkná a již od pohledu oddaná svým účelům. Zato nová budova, která je k nalezení jen o malý kousek dál, vůbec jako radnice nevypadá. Navíc se topí v betonu. Ale zato v betonu s jezírkem a vodotrysky a betonovými oblouky. Svůj zrak jsem tedy raději stočila zpět k novorománské věži staré radnice, spravila si dojem a svižným krokem vyrazila k hostelu.
 |
| Stará radnice s oblouky betonového parku |
Tam jsem se ale nezdržela dlouho a ještě před půl sedmou jsem se vydala do nedalekého Distillery District, skaznenu viktoriánské industriální architektury. V několika malebných uličkách těsně přiléhajících k historickým budovám lihovaru je k nalezení leccos - kavárny, restaurace, antikvariáty, pekárna, galerie a nečekaně umístěné artefakty z předminulého století. Nejuhrančivější ze všeho je ale atmosféra této miniaturní čtvrti. Pod roztrhanými teniskami turistů, lodičkami návštěvnic luxusních restaurací, za cinkáním broušených skleniček, jakoby se ukrýval zapomenutý čas. Možná jsem se jen příliš zasnila, možná mě ošálila pečlivá práce památkářů, ale třeba se v ozvěně kroků na dlažebních kostkách opravdu zachvěl čas.
S hlavou zahalenou v romantickém oparu jsem svůj první torontský den zakončila téměř kýčovitou procházkou (písečná pláž s růžovými slunečníky, plachetnice na oranžovém horizontu, fialové nebe) po břehu Ontaria, jak jinak než při západu slunce.
Ještě, že jsem si ho užila do posledního paprsku - pondělní ráno obalilo město hustou bílou mlhou, z mrakodrapů vidno zhruba deset spodních pater a plán "vyhlídková věž" padl zcela rozerván na chodník. Vyrazila jsem proto lodí k torontským ostrovům. Po pečlivém zvážení turistických možností a zodpovědném výběru trasy jsem hrdinně vyplula - na úplně opačnou stranu ostrova, než jsem chtěla.
 |
| Gibraltar Point |
Mezi mraky se brzy začala objevovat stopová modrá a když jsem dorazila k vyhlídkovému molu zhruba v polovině ostrova, nebylo po mlze ani památky. Na jedné straně se tak otevřel pohled na nekonečné Ontario a z druhé strany pomrkávala mezi mrakodrapy CN Tower. Propletla jsem se mezi fontánkami, růžemi, rybníčky a dřevěnými mosty spojujícími jednotlivé ostrůvky a nalodila se na téměř prázdný trajekt zpátky do cenra města.
 |
| Háňa na skle |
Po zkoušce odvahy mi do odjezdu ještě zbývalo pár chvil, a tak jsem se velmi zvolna a nepřímo prošla zpátky do centra, porozjímala v řadě parků ukrývajících se na nečekaných místech mezi mrakodrapy a odměnila se za zásluhy ve Starbucksu. S odcházejícím odpolednem jsem se s Torontem, do jehož chodníků jsem otiskla 35 kilometrů stop, rozloučila a nočním autobusem se rozjela zpátky k Filadelfii.
(Fotky najdete u mě na rajčeti.)
3 komentáře:
Hani, to se tak parádně čte... Krásný zážitky obalený ještě krásnější češtinou. Jako bys za tou velkou louží ani nebyla takovou dobu. Moc příjemný zjištění, díky za něj. I za ty zážitky.
Matěji! Ty ani nevíš, jak moc jsi uhodil hřebíček na hlavičku :)
Trochu jsem si totiž pozápasila a když jsem pak s pocitem vítězství nad češtinou naťukala spojení observační plošina, vytrhala jsem si pár vlasů a nařídila si povinnou četbu české literatury. Začínám tenhle týden.
Moc ale děkuju za milý a supportivní komentář.
To nákupní centrum je vážně obrovské
Okomentovat