Od
mého příletu do Austrálie se počasí moc nevycajchnovalo, dost
prší, ještě víc fouká a pořádně teplo bylo jen ze začátku
– inu, přichází zima. Chris nicméně pojal podezření, že by
se mi tu třeba kvůli tomu nemuselo líbit. Zakoupil tedy stan a při
první příležitosti si na fotbale přivodil zranění, čímž se
vyloučil z nadcházejích zápasů a zajistil si volné soboty.
Rozhodl se totiž, že cestu k mému srdci vyšlape své rodné zemi
skrze intenzivní dobrodružný prožitek. Vyrazili jsme kempovat.
Po zodpovědném
výběrovém řízení zvolil Chrisák jako nejvhodnější destinaci
Murramarang – národní park vzdálený od Wollongong (kde bydlíme)
necelých 200 km. Dokonce ho podezřívám, že vypsal tendr i na
počasí, protože mraků jsme viděli všeho všudy asi patnáct a
všechny v neděli dopoledne.
Vybaveni nutnou výzbrojí
(stan, spacáky, karimatka, chladící box a klobásy) jsme se v
sobotu ráno vydali na jih. Už cestou tam jsem se vcelku nadchla –
sluníčko, moře, panorámata a tak, ale po příjezdu do kempu jsem
se v záplavě nadšení málem utopila. Všude tam, kde během
sezóny pravděpodobně stojí stany a karavany, se povalovali,
žvýkali a hopkali klokani. Malí, velcí, schovaní v kapsách.
Byli jsme tam jenom my a oni. A pár dalších lidí. A dětí.
Všichni to ale naštěstí v neděli před obědem zabalili, takže
pak jsme měli zvěř jen pro sebe, protože jsme zůstali až do
pondělí.
Ještě v sobotu jsme se
vydali na letmou obhlídku okolních pláží a lesů, potkali
spoustu dalších klokanů a k večeru i pár králíků. Ti byli
taky roztomilí, ale hladit se nedali a beztak jsme s sebou měli ty
klobásy.
Vichřice sobotní noci
odnesla dvěma sousedním karavanistům altánky, nám byla naštěstí
jenom děsná zima - až doma jsem zjistila, že rozdíl mezi
komfortní teplotou našich spacáků a noční teplotou vzduchu byl
víc než deset stupňů. Všechny útrapy byly ale zapomenuty hned
brzy ráno, když jsme den začali snídaňovou grilovačkou –
vajíčka, rajčátka, slanina... Jsou zkrátka chvíle, kdy
Australanovi odpustíte i to, že vás málem nechal zmrznout.
První polovinu neděle
jsme strávili v nedalekém
Old Mogo Town, roztomilém městečku
plném kaváren, vetešnictví, antikvariátů a krámků s cukrátky.
Pěkně jsme se prošli, potěšili ducha, oko i žaludek,
odpočinuli jsme si na verandě jedné z kaváren a ochutnala jsem
“
scones” - podivně vyhlížející, pobledlé, ani sladké, ani
slané buchtičky, které se však po rozkrojení a aplikaci jahodové marmelády a vrstvy šlehačky stanou neodolatelné.
Krátce po obědě jsme
pak do baťůžku zabalili vodu, čokoládu a foťák a vyrazili na
výlet. Sice jsme nedošli úplně tam, kam jsme zamýšleli, ale na
naši obranu musím říct, že jediný rozcestník, který jsme
viděli, byl ten první a ten ukazoval směrem do lesa plného neznačených a geometrickou řadou se dělících cestiček. Za cíl jsme tedy operativně stanovili
opuštěnou pláž plnou mušlí a hadích stop v písku. Cestu
zpátky se nám naštěstí podařilo najít i bez sypání drobečků
a včas na podrbání klokaních uší ještě před večeří.
Nedělní noc zavládlo
bezvětří, a my jsme si tak mohli užít zvuků divočiny a před usnutím se zaposlouchat to
šustění a skřehotání obrovských netopýrů, živících se
v okolních korunách a doufat, že to, co nám dopadá na
stan, jsou jsou jen slupky a zbytky semínek.
Fotky tradičně
u mě na rajčeti.
