Moc toho nevim, ale jedno je mi jasný...

... že se hodně pařilo!

To jsme vám totiž s Kačí vyrazily na koncert vysloužilých umělců z Prahy, ač jsme se po poslechu jejich nového alba "Není na co čekat" rozhodly, že se nám tam vlastně vůbec nechce a začaly si zoufat, co že my nebohé budeme jenom dělat s lístky, které jsme vlastnily už od května. Navíc se nám jako na potvoru podařilo vyhrát vstup do speciálních prostor v pódiu - a hned čtyřikrát - jsme prostě smolaři. Nedalo se nic dělat, posilněné hořickými trubičkami jsme se musely vypravit do liberecké arény.

Tam jsme se pro jistotu znovu občerstvily (co kdyby to mělo být to nejlepší, co nás ten večer potkalo) a hned vzápětí jsme vypátraly stánek, ve kterém jsme se podle pokynů pro výherce měly hlásit. Pak už jsme spolu s ostatními šťastlivci byly zahnány tam, kam jsme patřily - přímo do díry v pódiu. A proto, že jsme opravdu na nic nečekaly, pro nás od té chvíle začala tak skvělá šou, že jsme dokonce upustily od nápadu zákeřně některého z Chinasek stáhnout za nohu (případně hudební nástroj) dolů z pódia. Na některé z chlapců jsme si sice sáhly, ale nikoli s krvelačnými myšlenkami, spíše s pubertálním zaujetím. Udělali nám totiž radost - nových songů zaznělo jen nezbytné minimum - zato když se ozvalo: "Povidám, večer nepudu spát..." mohly jsme zcela pustit z uzdy naše spící čtrnáctileté duše. 

No a když nás na poslední písničku pozvali páni hudebníci na pódium, tak si asi naše nezkrotné nadšení (podpořené předcházející bubenickou šou polonahého Oty Petřiny) dokážete představit v jasných barvách. Takovou nabídku náš tým neohrožených žen prostě nemohl odmítnout. Jako jeden muž jsme se vyškrábaly vzhůru, a dovršily tak proměnu s hrůzou očekávaného večera ve večer extarordinérní.