Není růžový, je červený

Jmenoval se Kuky, chtěl domů, ale nevěděl kudy. 

Měl nemožnou barvu a pořád se takhle usmíval...

Tak jsem se zase jednou vypravila do kina. Nechala jsem se zlákat skvělým trailerem, a cílem mého výletu za město se tedy stal nový snímek Jana Svěráka Kuky se vrací. Je to film napůl hraný, napůl loutkový, trochu fantazie a trochu skutečnost. Nemůžu se příliš pouštět do rozebírání děje, abych náhodou neprozradila některou z point, ale v podstatě je to příběh hračky, která je v zájmu čistoty vyhozena do popelnice a vrací se domů. V lese, do kterého uteče před zlými "pytlíky" ze skládky, se setkává s mnoha zajímavými "přírodními" tvory. I když by se mohlo zdát, nesnaží film se o žádnou ekologickou osvětu, a jestli ano, pak jedině tak, že dostanete chuť vypravit se ven a pořádně se porozhlédnout, jestli někde pod kořenem smrku není ukrytá lesní hospoda s chorošovým hostinským.

Film je zároveň akční i poetický, zejména díky překrásným dialogům, u nichž si uvědomíte, jak moc podobný humor může mít otec a syn. Před očima diváka se zde pomalu rozvíjí křehký vztah mezi Kukym a strážcem Von Hergotem, který, stejně jako ostatní lesní bytosti, umělými hračkami (a navíc mazlíky) programově opovrhuje. Semele se několik automobilových honiček, před kterými by mohl i Simír zblednout. 


Film má jedinečnou atmosféru, kterou kromě promyšlených loutek ještě více dokresluje moc pěkný a neotřelý dabing.

Myslím, že jestli jste film ještě neviděli, určitě stojí za to. První polovina byla sice na můj vkus trochu rozvleklá, nicméně zbytek to bohatě vynahradil. A pokud jste film už viděli, doporučuji ještě film o filmu. To abyste mohli žasnout nad tím, jací borci jsou loutkoherci.