Ve čtvrtek jsem po dlouhé době zavítala do liberecké ZOO. Ze všech zvířat vyšly jako vítězové soukromé ankety Borec roku surikaty a hned po nich mangusty liščí, zvlášť ty úplně malé, nemotorné, zato snaživé. Zážitkem (pravděpodobně největším) byla kontaktní zoo (kozy v ohradě), kde jsem se poučila, že není od věci nosit s sebou pětikorunu (právě taková mince se totiž hází do automatů na kozí kukuřici). Moc se mi líbili také barevní afričtí brouci zavření v teráriích v žirafím pavilonu, lama, koupání slonů, lachtani, divoké kočky, želvy, pandy červené, giboni, ptáci atd...
Dobré zprávy od Tečky
aneb jakže nám to roste...
Je to už nějaký čas, co jsme s Tečkou opustily Brno. Nemějte však strach, že bychom nechaly naše tropické výpěstky jen tak napospas kolejnímu prachu! (Pokud nevíte, o čem je řeč, více najdete v mém předchozím blogovém řádění.)
Naše teplomilná květena je v současné době umístěna v náhradní péči v Uherském Hradišti u Radka. Před několika dny mi od Tečky přišel mail s aktuální, naprosto profesionální fotodokumentací zeleně! A zdá se, že změna klimatu kytičkám jenom prospěla. Mangu (dole), avokádu (nahoře), pomeranči a druhému, zatím neznámému citrusu, ananasu a nedávno záhadně vyrostlé papáje, jejíž sestřičky skonaly už téměř před rokem, se daří jako nikdy předtím.
Dospěla jsem tedy k názoru, že příliš velká koncentrace odborné literatury květinám rozhodně škodí.
Je to už nějaký čas, co jsme s Tečkou opustily Brno. Nemějte však strach, že bychom nechaly naše tropické výpěstky jen tak napospas kolejnímu prachu! (Pokud nevíte, o čem je řeč, více najdete v mém předchozím blogovém řádění.)
Naše teplomilná květena je v současné době umístěna v náhradní péči v Uherském Hradišti u Radka. Před několika dny mi od Tečky přišel mail s aktuální, naprosto profesionální fotodokumentací zeleně! A zdá se, že změna klimatu kytičkám jenom prospěla. Mangu (dole), avokádu (nahoře), pomeranči a druhému, zatím neznámému citrusu, ananasu a nedávno záhadně vyrostlé papáje, jejíž sestřičky skonaly už téměř před rokem, se daří jako nikdy předtím.
Dospěla jsem tedy k názoru, že příliš velká koncentrace odborné literatury květinám rozhodně škodí.
Tábor třinácti bobříků
Dvacátého července jsme se s úlevou vrátili z tábora v Lobendavě. A jaké to vlastně bylo? První týden proběhl v dobré náladě, sluníčko svítilo, o čemž se můžete důkladně poinformovat u Káti. Další dva týdny byly také v náladě, ovšem už ne tak veselé, ani počasí se příliš nevytáhlo. Malý počet vepříků zkrátka udělal své. Nicméně jsme se se vším hrdě poprali, ulovili jsme dokonce i pár bobříků, někteří při tom riskovali nervy, někteří život a někteří se na to raději "vyprdli" (jak prohlásila Kačba při předčasném návratu z lovu bobříka samoty).
Babičky jistě potěší informace, že jídlo bylo jedna báseň a že se nikomu nic vážného nestalo. Infekční oddělení naopak zapláče nad faktem, že klíšťat bylo letos opravdu požehnaně a rekordmani dokázali přinést i osm kousků najednou.
Ač nebyl v mnoha směrech letošní tábor ten nejskvělejší, v mnoha jiných zase byl a co si budeme povídat, prázdniny bez tří týdnů strávených v Lobendavě v holinách by nebyly pořádnými prázdninami.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)