Bylo to k pláči

V neděli 27. dubna jsme s Marťasem, Charliem a Škubánkem (toho času provozující ubytovací služby) vyrazili na koncert Simple Plan.

Autobus do Prahy jsme zvládli, větší zážitek byla tramvaj s kokpitem a půlhodinovou přestávkou na svačinu pro pana řidiče.

Hned na zastávce před výstavištěm Charlie zahlásil, že přesně ví, kudy jít, a že zná príma zkratku. A tak jsme se odtrhli od proudu emařů a opravdu musím říct, že jsme to měli rozhodně kratší (detail, že mezi nás a halu se v cílové rovince z nevysvětlitelných důvodů postavil třímetrový plot, který jsme museli přelézt, ponechám bez poznámky).

Po půlhodinové tlačenici u vchodu, jsme se skoro rozplakali, a když jsme při vstupu museli navíc vyhodit do připravených košů všechny naše žiletky, chtělo se nám odejít. Nakonec jsme si ale shrnuli své růžové patky do obličeje a zoufale nakráčeli do haly, celí smutní z toho, že s sebou nemáme rodiče, jako spousta přítomných novopečených teenagerů.

Předskokani - Elliot Minor - se postarali o doslovné uvolnění atmosféry (několik emogirls neuneslo tu přemíru radosti a zůstalo v potocích slz bezvládně ležet na zábradlí, které dělilo publikum od pódia), takže když nastoupili na scénu Simple Plan, dalo se už dokonce i dýchat. Koncert byl jedním slovem skvělý a tolik emolegrace jako bonus nikdo z nás nečekal.

Cestu zpátky jsme z nevysvětlitelných důvodů nechali opět na Charliem, takže než jsme objevili metro a dopravili se do Škubánkova gangsta domu na "Ípáči", užili jsme si poučnou exkurzi po pražských zákoutích.