Londýn netušených rozměrů

Nedávno jsem v rámci čekání na vlak brouzdala mezi policemi knihkupectví, když můj zrak padl na vcelku nepřehlédnutelnou červenobílou obálku. Patřila knize Rivers of London, která pod stejným názvem vyšla i u nás, tedy Řeky Londýna. Američtí čtenáři ji znají jako Midnight Riot. Britská metropole není zřejmě za mořem takový marketingový trhák jako příslib výtržností.  Matně jsem si vybavila, že jsem o téhle urban fantasy už zaslechla (především v souvislosti s jejím nešťastným srovnáváním s Harry Potterem), ale zatím jsem neměla tu čest ji osobně potřást v ruce. Potřásla jsem a z ruky jsem ji jen tak nepustila.

Policejní zelenáč konstábl Peter Grant je jednoho mrazivého lednového rána pověřen hlídáním místa činu, než se na něj po rozednění dostaví profíci z mordparty. Jde o neobvyklý případ vraždy – oběť má totiž setnutou hlavu. A právě onoho mrazivého rána, jak tak Peter Grant čeká, mrzne a těší se na hrnek horké kávy, se jeho život navždy změní. Přihlásí se mu očitý svědek zatím záhadné vraždy.

Pokud na tomto místě očekáváte „jenže“, očekáváte zcela správně.

Věrohodnost svědectví sice později podpoří záznamy z bezpečnostních kamer, jenže (a tady to přichází) potíž je v tom, že svědek vraždy je sám už více než století po smrti – je to totiž duch. 

Kromě kolegyně Lesley si Peter nemá s kým o svém setkání s nadpřirozenem promluvit. Naštěstí se do věci vloží inspektor Nightingale – policista a poslední londýnský čaroděj - a vezme Petera pod svou ochranu. Začne ho vyučovat magii a společně se vrhnou do vyšetřování série případů, před nimiž ostatní policejní oddělení zavírají oči, a v níž je setnutá hlava pouze prvním dílkem skládačky. Aby toho nebylo málo a mladý policista se nenudil, stane se Peter mírovým prostředníkem ve věci na život a na smrt znesvářených božstev řeky Temže.

Vypravěčem je samotný Peter Grant, milovník historie a informačních tabulek, s neuvěřitelnou schopností ztratit pozornost kdykoli a kdekoli – dějová linka je tedy přerušovaná četnými odbočkami ke vzpomínkám na dětství, k architektuře, k historickým událostem i ke každodenním maličkostem. Peter je pozorovatel – dívá se a popisuje co se děje, i když se nic neděje. Jeho očima tak objevujeme město v mnoha jeho vrstvách a rozměrech. V Londýně Petera Granta se mísí současnost s minulostí, do reálného světa prostupují nadpřirozené postavy a otevírají se netušené prostory – ožívá tu fantazie.

Řeky Londýna jsou první knihou z dosud pětidílné série - šestý díl se očekává letos v srpnu - a já můžu zcela závazně slíbit, že to nebude dlouho trvat a do Londýna za Peterem Grantem zase zaskočím. Už máme domluvenou schůzku v Soho.

Ben Aaronovitch: Rivers of London – Golancz, 2011
(České vydání: Řeky Londýna – Argo, 2015)

Ukradené kouzlo Figure Eight Pool

Na odlehlém útesovém pobřeží Royal National Park, daleko od značených turistických tras, v tichu jen tu a tam přerušovaném příbojem vln a křikem racků, se ukrývá neobvyklá přírodní zajímavost – skalní jezírko ve tvaru číslice osm – Figure Eight Pool. Dostat se k němu dá jenom za odlivu a cesta tam je dlážděná skalisky. Jak romanticky to zní. A jak krásně to vypadalo na obrázcích z Instagramu a Facebooku, které mě zavalily jako lavina. Že mě to mělo spíš varovat než nalákat k víkendovému výletu, mi došlo až pozdě. Ale pěkně popořádku.

Nejbližší parkoviště a vlaková zastávka leží asi sedm kilometrů od Figure Eight Pool - v Otfordu, miniaturní vesničce uprostřed lesů. A právě tam jsme si dali minulou neděli sraz s našimi přáteli ze Sydney a z jejího předměstí. Ve třech samostatně operujících skupinách jsme se ze třech různých míst vydali na domluvené parkoviště. Slunečno, bezvětří, čas srazu stanoven s ohledem na bezmála patnáctikilometrový pěší přesun, na západ slunce a v neposlední řadě na pohyb oceánu. První skupina dorazila zhruba s půlhodinovým předstihem, ale bez vody a bez svačiny. Skupina číslo dvě v čas srazu volala, že ještě nevyrazila, protože ačkoli doba a místo srazu byly odtajněny v pátek, očekávala, že jí skupina číslo tři ráno zavolá. V kompletním složení a se svačinou jsme se tak potkali až na pár kilometrů vzdálené vyhlídce Werrong Lookout. 

Společně jsme lesem gigantických přesliček a gumovníků sestoupali až k Burning Palm Beach. Odtud už cesta nevedla – jenom nenápadná pěšinka podél vody, kterou brzy vystřídaly výše zmíněné šutry, kamení a občasné vlnobití. A pomalu se dostáváme k tomu, proč jsem si na tenhle výlet měla radši nechat zajít chuť – děcka, tam to bylo jak na Václaváku! Davy kam jen jste se podívali – seděly, postávaly, chodily, cvakaly selfíčka, zpívaly a pouštěly One Direction – a v tom všem zmatku, v obležení, se smutně krčilo maličkaté skalní jezírko, kterému sociální média vzala jeho křehké kouzlo. Kouzlo nedotčenosti, samoty a komorní krásy ukryté před zraky lidí. Kouzlo, které si musíte zasloužit, ale které se pod tíhou pozornosti příliš mnoha očí rozplyne. Z Figure Eight Pool se nechtěně stala turistická atrakce obřích rozměrů, ačkoli jeho skutečné rozměry jsou nepatrné. 

Nechci ale nikoho od návštěvy odrazovat – pokud někdy budete bloumat po Royal National Park, zkuste se u jezírka zastavit. Mám pocit, že ve všední den by u něj nemuselo být tak rušno. A když u něj budete, a když nebude rušno, dávejte pozor - uvidíte, jak se nad vodou tiše vznáší kouzlo.