Háňa a Efi jsou skejťačky

Jelikož jsme s Efi letos úspěšně odstátnicovaly, dostaly jsme za své neskonalé studijní úspěchy darem kolečkové brusle - to abychom byly neskonale úspěšné nejen na poli vědeckém, ale i sportovním. Nu což, v Brně máme řadu cyklostezek, tak jsme se na jednu z nich, opásány chrániči od hlavy až k patě, vypravily.

Po svých jsme doťapali až na Poříčí, kde se nám vcelku úspěšně podařilo přezout a dokonce i prvních tři sta metrů jsme nevypadaly nijak exoticky. Jenže pak přišel první přechod silnice, a aby toho nebylo málo, byla to silnice s nepředvídatelným semaforem a ...tramvajovými kolejemi. Inu, nebudu vás napínat, první překážku jsme (k pobavení čekajících řidičů) zdolaly. 

To jsme ale netušily, že nás co nevidět čeká kopec dolů. Na první pohled strmější než nejstrmější černá sjezdovka. Po několika nesmělých pokusech se Tečka směle rozjela a zmizela v podjezdu (čímž se ochudila o můj fenomenální čelní náraz do zdi), a protože jsem se bála, že už se nevrátí, a že bídně a sama zhynu už na začátku naší cesty, riskla jsem to také.

A pak už to bylo jenom lepší - zvládly jsme kopce, dokopce, dokonce několik mostů a retardérů, nepřejely jsme ani jednu maminku s kočárkem, nezapletly jsme se do kola ani jednoho cyklisty, jen na přejezdu před Ikeou jsme zřejmě vzbudily lítost v několika řidičích, kteří nám dali přednost, čímž si neočekávaně zajistili několik desítek vteřin velmi neotřelé zábavy. Jo, přejezdy jsou naše specialita.

Celkem jsme si to napoprvé spočítaly na 15 kilometrů, což, uznejte, je úctyhodný výkon zasluhující odměnu. A tak jsme se v nejbližší samoobsluze odměnily v chladícím boxu a při té příležitosti jsme se rozhodly, že ještě trochu dopilujeme styl a budeme profíci.

Jak jsme čistili Smědou

Jako každý rok, i letos jsme rozšířili řady Jizersko-ještědského horského spolku, snížili jeho věkový průměr a s hlavou vztyčenou a pytlem v ruce se vydali vstříc boji s pet-láhvemi, pneumatikami, holínkami, ztracenými ponožkami a mnoha dalšími "poklady", které se zachytili v meandrech Smědé. Díky tomu, že úklid provádíme každý rok, jsme jen se slzou v oku mohli vzpomínat na časy, kdy naplnit jeden pytel bylo otázkou několika minut a kdy nám pneumatiky samy padaly do náručí. To ale znamená jediné - má to smysl a je to vidět.

Zásluhou jednoho ze spolkových kuchařů jsme si v našem základním táboře nedaleko Filipovky dali k obědu výborný gulášek. Pak jsme se furgonem projeli k nedalekému rybníku Dubáku, odkud jsme se pěšky po kolejích vrátili do zastávky Filipovka.

Fotky z akce můžete zkontrolovat u Káti, Skřítka a několik jich najdete i u mě. Bohužel se mi nepodařilo ohlídat můj neposedný foťák a zabránit mu v jeho neskonalé touze se vykoupat, takže moje fotodokumentace končí tam, kde končí a zdá se, že pokračovat jen tak nebude :(.  Když nad tím ale tak přemýšlím, tu chuť guláše, vůni ohně, kamínky na dně při brození, námahu při vytahování pytle do svahu a pocit, že jste udělali něco proto, aby bylo na světě líp stejně vyfotit nejde.