Reading Viaduct aneb Háňa kriminálním živlem

Opuštěné, člověkem zapomenuté stavby. Místa ukrytá před lidským zrakem, zavržená, přehlížená, vydaná na sžíravou nemilost času. Znáte to chvění, které vám v blízkosti takových míst od shora dolů projede tělem, nepatrně zvýši tepovou frekvenci a postaví dobrodružné buňky do pozoru? Za některými tajemstvími je třeba se vypravit daleko do lesů, prodírat se houštinami, zapadnout do roky nepoužívané štoly, pídit se s mapou a stokrát se přitom ztratit, ale některá nám tiše sedí a vyčkávají na své znovuobjevení přímo pod nosem. Třeba v centru velkého, jedenapůlmilionového města.

Reading Viaduct je bývalá železnice v centru Filadelfie postavená nad úrovní ulic, která byla přes sto let součástí místní železniční sítě. Potřeby města se však změnily, vlaky zmizely do tunelů pod městem a Reading Viaduct osiřel. Poslední vlak se po něm prohnal před více než třiceti lety. Od té doby, obehnán ploty, chátrá. Ve Filadelfii existuje několik občanských sdružení, která usilují, po vzoru newyorské High Line, o přestavbu viaduktu na park, ale protože zbytky mostu jsou v držení nekolika majitelů, projekt se příliš nehýbe. Při hledání informací jsem se na stránkách jedné z těchto iniciativ dočetla, že s ohledem na soukromé vlastnictví pozemků se důrazně nedoporučuje na železniční trať neoprávněné vnikat.

A tak jsme se s mým kamarádem Darrelem jedno sobotní odpoledne sešli a vydali se porušovat zákon. S plánkem v ruce jsme dorazili na křižovatku Deváté a Spring Garden, nad níž viadukt prochází, a s jasným cílem dostat se nahoru jsme začali ve směru od centra obcházet jednotlivé nosníky. Když už nás naděje téměř opouštěla, zahlédli jsme vysoko nad námi osamoceného chodce. Nad námi! To znamenalo jediné - někudy se tam musel dostat. To naši víru opět posílilo, určili jsme vítězný, ke šplhání vhodný pilíř a rozhodli se k činu. Pilíř výběrové řízení vyhrál zejména proto, že se v jeho rohu opíraly dvě ohnilé, metr a půl dlouhé tyče, na volno spojené několika pokroucenými dráty. Možná se ptáte, proč ten složitý opis, když by se jednoduše dalo říct improvizovaný žebřík, ale věřte mi, ta věc, ač zjevně improvizovaná, měla s žebříkem společného hodně málo. S její pomocí se nám ale podařilo vyšplhat na rantl zhruba ve dvou třetinách pilíře. Tam jsme si vzájemně pogratulovali ke vhodně zvolené obuvi, která byla jako dělaná k udržení se ve spárách mezi kameny a s nenápadným výrazem “tohle my tu děláme běžně” k odvrácení nechápavých pohledů dvou kolemjdoucích, jsme se mezerou mezi trámy vytáhli ke kolejím.

Konečně. Byli jsme tam. Vysoko nad ulicemi, sami mezi dvěma páry kolejí táhnoucími se zlátnoucím kobercem trávy směřem k mrakodrapům na obzoru. Opuštěný perón, pravidelně rozmístěné trolejové oblouky bez trolejí, červené bobule jeřabin, keře zarůstající do letitých pražců. Zcela omámeni pocitem objevitelů, kteří se nebojí překročit hranice zákona, v zájmu dobrodružství se stát rebely a riskovat svou čest, jsme se zatajeným dechem procházeli trať. Trať, která si na vlaky již nevzpomíná a kterou jejich kola už nikdy nerozezní. Překonali jsme překážku a byli jsme tam. Úplně sami. 

Sami? 

Najednou se před námi rozhrnulo křoví a z něj vystoupila zhruba desetičlenná skupina turistů. S průvodkyní. S průvodkyní v kozačkách a sukni. Při vzpomínce na naši vysoce utajenou, nebezpečnou a především absolutně nenápadnou akci jsme se nemohli zbavit pocitu, že lidé stojící před námi se po pilíři nešrábali. A měli jsme ten pocit popřít v zárodku. A neptat se. Protože kdo se ptá, moc se dozví. A kdybychom se nezeptali, nikdy bychom se nedozvěděli, že onu neděli, byla rampa spojující Rading Viaduct se zemí zcela mimořádně otevřena veřejnosti, a naše aura kriminálníka Indiana Jonese by se nikdy nerozplynula. Alespoň ne tak rychle.

Ve vší občanské poslušnosti jsme si pak prošli zbytek viaduktu a bylo to stejně krásné a stejně magické jako před naší potupnou ztrátou rebelství. Opuštěná trafostanice, zapadající slunce a železniční most ponořený ve své minulosti. A ptáte-li se, zda jsme odchod zvládli v rámci zákona a slušného chování, pak s hrdostí říkám ne. Bránu na průvodkyní zmiňované rampě jsme sice našli, ale už zamčenou. Ven jsme tedy museli alternativně, zato s grácií – dírou v plotě. 

Víc obrázků tady.

Na severu

Předchozí vyprávění jsem v zájmu zachování zdvořilé délky příspěvku zastavila ve chvíli, kdy jsem se rozloučila s Kensington Marketem. Ulicemi Chinatownu vyprahlými pozdně odpoledním sluncem jsem se pak konečně vydala k hostelu. Oklikou. Chtěla jsem si totiž ještě prohlédnout Eaton Centre, gigantický obchodní dům, a poblíž stojící radnice. Obě dvě.

Eaton Centre je největším nákupním centrem Toronta a od konce sedmdesátých let, kdy bylo otevřeno, nenašlo konkurenci. Zajímavé je něm to, že při svých čtyřech patrech kolosálních rozměrů stojí přímo v centru města. Procházíte-li kolem, sotva si ho všimnete, uvnitř ale nestačíte žasnout nejen nad velikostí zvenčí netušeného, ale především nad nápaditou architekturou (a pokud se neženete pouze za poznáním a duchovními hodnotami, pak si taky trochu požasnete nad oblečením, botami, knihami, šminkami, jídlem a jiným konzumním brakem).

Pak jsem se vrhla na zmíněné, opodál stojící radnice. Stará budova, která svým účelům sloužila do roku 1966 a pochází z konce 19. století, je opravdu pěkná a již od pohledu oddaná svým účelům. Zato nová budova, která je k nalezení jen o malý kousek dál, vůbec jako radnice nevypadá. Navíc se topí v betonu. Ale zato v betonu s jezírkem a vodotrysky a betonovými oblouky. Svůj zrak jsem tedy raději stočila zpět k novorománské věži staré radnice, spravila si dojem a svižným krokem vyrazila k hostelu.

Stará radnice s oblouky betonového parku

Tam jsem se ale nezdržela dlouho a ještě před půl sedmou jsem se vydala do nedalekého Distillery District, skaznenu viktoriánské industriální architektury. V několika malebných uličkách těsně přiléhajících k historickým budovám lihovaru je k nalezení leccos - kavárny, restaurace, antikvariáty, pekárna, galerie a nečekaně umístěné artefakty z předminulého století. Nejuhrančivější ze všeho je ale atmosféra této miniaturní čtvrti. Pod roztrhanými teniskami turistů, lodičkami návštěvnic luxusních restaurací, za cinkáním broušených skleniček, jakoby se ukrýval zapomenutý čas. Možná jsem se jen příliš zasnila, možná mě ošálila pečlivá práce památkářů, ale třeba se v ozvěně kroků na dlažebních kostkách opravdu zachvěl čas.

S hlavou zahalenou v romantickém oparu jsem svůj první torontský den zakončila téměř kýčovitou procházkou (písečná pláž s růžovými slunečníky, plachetnice na oranžovém horizontu, fialové nebe)  po břehu Ontaria, jak jinak než při západu slunce.

Ještě, že jsem si ho užila do posledního paprsku - pondělní ráno obalilo město hustou bílou mlhou, z mrakodrapů vidno zhruba deset spodních pater a plán "vyhlídková věž" padl zcela rozerván na chodník. Vyrazila jsem proto lodí k torontským ostrovům. Po pečlivém zvážení turistických možností a zodpovědném výběru trasy jsem hrdinně vyplula - na úplně opačnou stranu ostrova, než jsem chtěla.

Gibraltar Point

A tak jsem na zlatý hřeb ostrovního výletu, maják Gibraltar point, nezaútočila ze severovýchodu ale z jihozápadního konce, z Hanlan's Point, z něhož se kromě panorámat dají pozorovat letadla startující z vedlejšího ostrovního letiště.

Mezi mraky se brzy začala objevovat stopová modrá a když jsem dorazila k vyhlídkovému molu zhruba v polovině ostrova, nebylo po mlze ani památky. Na jedné straně se tak otevřel pohled na nekonečné Ontario a z druhé strany  pomrkávala mezi mrakodrapy CN Tower. Propletla jsem se mezi fontánkami, růžemi, rybníčky a dřevěnými mosty spojujícími jednotlivé ostrůvky a nalodila se na téměř prázdný trajekt zpátky do cenra města.

Háňa na skle

CN Tower, telekomunikační věž, která je třetí nejvyšší stavbou na světě, nebylo těžké najít - byla tak nějak vidět odevšad. Super rychlý výtah mě za 58 vteřin vyvezl do výšky 346 metrů, odkud se Ontario zdálo ještě nekonečnější a město vypadalo jako shluk krabiček. Vyhlídková terasa byla sice poučná, nicméně nepříliš adrenalinová. To pravé vzrůšo čekalo o patro níž. Tam se totiž ukrývá prosklená podlaha - můžete se na ní procházet, plazit, vyfotit se, plakat... Zocelena traumaty okolo pištících návštěvníků jsem se zhluboka nadechla, zapřela sklon k závratím, a na podlahu jsem si také šlápla. Několikrát. A bez pláče.

Po zkoušce odvahy mi do odjezdu ještě zbývalo pár chvil, a tak jsem se velmi zvolna a nepřímo prošla zpátky do centra, porozjímala v řadě parků ukrývajících se na nečekaných místech mezi mrakodrapy a odměnila se za zásluhy ve Starbucksu. S odcházejícím odpolednem jsem se s Torontem, do jehož chodníků jsem otiskla 35 kilometrů stop,  rozloučila a nočním autobusem se rozjela zpátky k Filadelfii.

(Fotky najdete u mě na rajčeti.)