Trochu jiná předsevzetí

Listuji novým diářem - už jsem si do něj zodpovědně zapsala všechny důležité adresy, narozeniny a poznamenala první události, na které bych sice nezapomněla ani bez toho, ale připadalo mi vhodné alespoň něčím nový sešítek obohatit. A jak se tak spokojeně probírám jedním barevným listem po druhém, objeví se stránka určená k vytyčení cílů pro nadcházející rok. Ne že by mě to nějak překvapilo - už pár let jsem při výběru diáře věrná stejnému nakladatelství - jenže co si tak pamatuji, vloni jsem tuhle stránku použila historicky poprvé, a to když jsem si na ni někdy v září opsala recept na jablečný dort s pudinkem. 

Co s ní letos? Zamyslela jsem se. Uvědomila jsem si, že v mém životě jsou věci, jejichž směřování bych ráda mírně poupravila, věci, jimž bych se ráda více věnovala a věci, na které často zapomínám nebo je odkládám, i když vím, že bych neměla. A tak jsem si řekla, že letos, ještě historičtěji poprvé než loni, použiju sedmnáctou stránku svého diáře. Tentokrát k účelu, k němuž byla předurčena. Ne proto, abych ji zaplnila předsevzetími, která bych ve vzteku nad vlastní nemožností zhruba za tři měsíce z diáře vyškubla (spolu s polovinou plánovacího kalendáře na prosinec na druhé straně), ale abych se v předstihu vybavila na chvíle, kdy budu potřebovat trochu nakopnout a povzbudit. Abych si v několika řádcích ujasnila, na čem má smysl pracovat, na co si čas od času vzpomenout a abych, především ve chvílích, kdy se mi nic nechce, měla na paměti to, co mě baví a naplňuje. Abych nadcházejícími dvanácti měsíci prošla bez zákazů a přikázání, ale také bez výčitek a s dobrým pocitem ze sebe sama.

A kromě toho všeho budu navíc cvičit, zdravě jíst a hranolkám se vyhýbat tááákovýmhle obloukem. A přečtu třicet knížek - zcela vážně.

Ať rok 2016 stojí za to - třeba i hlavou dolů!