Od posledního příspěvku
uběhly rovné dva měsíce. A pár dní. A spousta hodin. Na Nový
Jižní Wales přišla zima, hodně pršelo, trochu jsem z toho
onemocněla, a tak i kdyby se mi blogovat chtělo, neměla jsem moc o
čem. Vítr, déšť, tma ve čtyři hodiny odpoledne a minimální
teplotní rozdíl mezi “venku” a “doma” mi nepřišli jako
pozitivní, šíření hodná témata. Snad tedy až na můj veskrze vřelý
a neustále rostoucí vztah k termoforu, ohřívací láhvi,
kterou vlastním v litrové variantě s fešným pleteným svetříkem.
Když už to před třemi
týdny začalo vypadat, že se všechno temné a studené zvolna
chýlí ke konci (rozuměj „přestalo pršet“), naplánovali jsme
si výlet do Canberry, hlavního, i když zdaleka ne největšího města Austrálie.
Předpověď počasí slíbila devět stupňů, ale slunečno – nebylo nad čím přemýšlet, v neděli ráno jsme vyrazili do dvě hodiny vzdálené metropole. Modré nebe jsme si ale užili jen po cestě tam. Zhruba čtyřicet kilometrů před cílem obalila všechno mlha. Tím jsme si ale náladu moc zkazit nenechali. Úsměv nám ztuhl až když jsme vystoupili z auta. V mlze ponořená Canberra nás přivítala jedním stupněm nad nulou. Ale tak taky mohlo mrznout, žejo.
Přestože ulice se byly
liduprázdné, na prohlídku parlamentu se stála fronta. Čekat v ní se
nám moc nechtělo, navíc nám začalo kručet v břiše (svačinu
jsme zapomněli na parkovišti), a tak jsme se alespoň trochu prošli
po travnaté parlamentní střeše a vyrazili kolem staré budovy parlamentu,
protestního aboridžinského tábora, zvonkohry, Národní galerie moderního
umění se zahradou plnou soch, ale žádných příležitostí k občerstvení vstříc Australskému válečnému památníku a
také odpolednímu slunci!
Vytoužený pozdní oběd na terase kavárny přímo u památníku nám tak zvedl náladu dvojnásob (mě teda trojnásob, protože jsem si dala fish and chips). Den jsme zakončili prohlídkou monumentálního válečného památníku a vilovou čtvrtí jsme pak pomalu prošli k místu, kde jsme doufali, že jsme ráno nechali zaparkované auto.
Více fotek najdete v galerii.
