Koncem minulého týdne jsem se vydala přes půl republiky jenom proto, abych prodloužený víkend strávila uprostřed lesa, ve srubu bez elektřiny a bez vody, kde největší očistu těla pácháte čištěním zubů, případně mytím rukou, na které stejně dříve či později rezignujete, kde vaření probíhá výhradně na ohni, kde je striktně dodržováno stolování při zasedacím pořádku alá všichni kolem kotlíku a kde se vám vůně kouře doslova zažere do vlasů i konečků prstů na několik následujících dní. Kde si uvědomíte, že jsou věci, které vás přes svou nepohodlnost a neslučitelnost s moderní městskou civilizací nepřestanou dělat šťastnými. Dost možná právě pro ni.
A patří k tomu i další činnost - vlastně ta úplně nejdůležitější, při níž si občas říkáte: "Mám já tohle zapotřebí?" To když se třeba o půlnoci drápete ke hřbitovu jenom proto, abyste tam schovali několik barevných kartiček, týden lepíte šupiny na dvoumetrového kartonového draka a nutíte své technicky zdatné rodinné příslušníky, aby vymysleli, jak bude to zvíře létat nebo když už po sté předvádíte bez úspěchu dvěma nešťastným kukadlům na pokraji zoufalství, jak se váže dračí smyčka. Ale jsou to právě ty věci, které děláte jenom pro ně samé, které vám vlévají do žil pocit radosti a naplnění.
No, a původně jsem Vám chtěla jenom říct, že na svatého Václava jsme se s
oddílem vydali na první letošní třídenní výpravu - do malého srubu u Zdislavy, kterému říkáme U Tisu. Že počtem zúčastněných se jednalo spíše o akci komorního charakteru, ale protože sluníčka, chutné krmě a hravé nálady se nám dostávalo ve velkém, nikdo si toho vlastně ani nevšiml. A že fotky najdete již tradičně na
rajčeti a článek (bez hlubokomyslného rozjímání) pak v listopadovém Kalendáři Liberecka.
