Nekončící údiv

Pokud máte pocit, že nadprodukce současných seriálů vám, kromě otřepaných zápletek, neustále se opakujících témat a stále stejných tváří, už nemá co nabídnout, pak vřele doporučuji americký seriál Twin Peaks z roku 1992.

Ve dvou sériích skvěle natočeného seriálu vás čeká spousta záhad, napětí, které by se dalo krájet, občasný vtípek, několik neočekávaných a o to delších záchvatů smíchu a v neposlední řadě nepřekonatelný, neodolatelný a okouzlující speciální agent Dale Cooper (fešák v obleku na obrázku dole), díky němuž s radostí dokoukáte geniální seriál až do konce.

Geniální je zejména proto, že je díl od dílu záhadnější a čím více dílů jste viděli, tím méně víte. Takže v závěru se nevyhnete zoufalství nad sebou samým, když s údivem zjistíte, že po shlédnutí všech šestatřiceti částí víte šestatřicetkrát méně než na začátku. Přesto se díl po dílu, v naději, že se tato nevědomost musí někde zlomit, prokousáváte dál a odsuzujete se tak k definitivní černé díře.

Pokud se chcete trochu bát, trochu se zasmát a hodně se divit, pak nezbývá než vám seriál doporučit a popřát hodně zdaru. Prožijete vskutku pozoruhodné chvíle.

Dýňořezba

Blíží se Halloween, což není sice svátek ani trochu český, nicméně myslím, že trocha inspirace z ciziny nikdy nemůže škodit. 

Podpořena Sůšiným blogem jsem si opatřila vlastní dýni (jenom malou, okrasnou) a vlastnoručně jsem si ji vydlabala a ozdobila. Pokud by vás napadlo něco podobného, pak jako cíl záchvatu tvořivosti doporučuji dýni klasickou, protože okrasné tykve, jak jsem měla možnost empiricky ověřit, mají tvrdou, ba téměř dřevnatou kůru, k vyřezávání ne zcela vhodnou, o dlabání nemluvě. Nicméně nejsme v Americe, a tak bych tento pokus pokládala za uspokojivý, tím více proto, že jsem při jeho realizaci nepozbyla jediný prst.

Zrození Frankensteina

Dnes, přibližně hodinu před polednem, se u nás doma zjevil prazvláštní tvor. Vynořil se z vany a od samého začátku se tvářil dost nedůtklivě. Povedlo se mi zachytit ho na několika snímcích, ale ani to k přesnější identifikaci nevedlo. Proto se zoufale ptám: "CO TO JE?"

V případě zájmu najdete větší obrázky u mě na rajčeti.

Moc toho nevim, ale jedno je mi jasný...

... že se hodně pařilo!

To jsme vám totiž s Kačí vyrazily na koncert vysloužilých umělců z Prahy, ač jsme se po poslechu jejich nového alba "Není na co čekat" rozhodly, že se nám tam vlastně vůbec nechce a začaly si zoufat, co že my nebohé budeme jenom dělat s lístky, které jsme vlastnily už od května. Navíc se nám jako na potvoru podařilo vyhrát vstup do speciálních prostor v pódiu - a hned čtyřikrát - jsme prostě smolaři. Nedalo se nic dělat, posilněné hořickými trubičkami jsme se musely vypravit do liberecké arény.

Tam jsme se pro jistotu znovu občerstvily (co kdyby to mělo být to nejlepší, co nás ten večer potkalo) a hned vzápětí jsme vypátraly stánek, ve kterém jsme se podle pokynů pro výherce měly hlásit. Pak už jsme spolu s ostatními šťastlivci byly zahnány tam, kam jsme patřily - přímo do díry v pódiu. A proto, že jsme opravdu na nic nečekaly, pro nás od té chvíle začala tak skvělá šou, že jsme dokonce upustily od nápadu zákeřně některého z Chinasek stáhnout za nohu (případně hudební nástroj) dolů z pódia. Na některé z chlapců jsme si sice sáhly, ale nikoli s krvelačnými myšlenkami, spíše s pubertálním zaujetím. Udělali nám totiž radost - nových songů zaznělo jen nezbytné minimum - zato když se ozvalo: "Povidám, večer nepudu spát..." mohly jsme zcela pustit z uzdy naše spící čtrnáctileté duše. 

No a když nás na poslední písničku pozvali páni hudebníci na pódium, tak si asi naše nezkrotné nadšení (podpořené předcházející bubenickou šou polonahého Oty Petřiny) dokážete představit v jasných barvách. Takovou nabídku náš tým neohrožených žen prostě nemohl odmítnout. Jako jeden muž jsme se vyškrábaly vzhůru, a dovršily tak proměnu s hrůzou očekávaného večera ve večer extarordinérní. 

Čas po konci světa

Vždycky jsem patřila k zastáncům literatury v její papírové podobě - tedy jako knihy. Nicméně jsem se nedávno dostala do situace, kdy knížka, kterou jsem potřebovala, nebyla ani v jedné z knihoven volná a čekací doba na ni se pohybovala kolem dvou měsíců. Musela jsem vzít tedy za vděk audioknihou z nakladatelství Tympanum a i přes prvotní skepsi moje současné nadšení nezná mezí - zaprvé díky strhujícímu příběhu a zadruhé proto, že se během poslechu můžete bez obav věnovat i jiné (intelektuálně nenáročné) činnosti - třeba si poslepovat několik bacilů :) (viz. předchozí příspěvky).

Šlo knihu amerického spisovatele Cormaca McCarthyho Cesta a v mém případě byla namluvena v nezkrácené podobě Jiřím Ornestem. Někteří jste možná již viděli stejnojmenný film, který byl podle literární předlohy natočen, s Viggem Mortensenem v hlavní roli.

Jedná se o komorní příběh dvojice poutníků - otce a syna - snažících se přežít v temných časech, které nastaly po neznámé katastrofě na planetě Zemi. Zvířata vyhynula, stromům a květinám se pod vrstvou popílku nedaří a na živu zůstala jen hrstka lidí schovávajících se před sebou navzájem. Jeden druhému může být vrahem. Jeden druhému se může stát potravou.

Román je pečlivým vybíráním křišťálových kamínků ze štěrkové cesty - ukazuje nám křehký vztah otce a syna ve světě neviditelné, avšak tušené krutosti a strachu, který zbavil lidské tvory posledních zbytků lidskosti. Ale přes veškeré zoufalství a nedůvěru v lidstvo je příběh zároveň svědectvím o tom, že najít naději lze také tam, kde zemřelo i to poslední, v co jsme doufali.

Pokud tedy zrovna vaše srdce neprahne po mýdlové opeře (což není míněno ve zlém, protože ani bez toho se občas neobejdeme) a máte chuť si přečíst něco opravdu dobrého, můžu McCarthyho jenom doporučit. Moje první reakce na toto dílo byla jednoslovná: "Wow...".

Bakterie do každé domácnosti

O tom, že se vyplatí mít vlastního barevného bacilího kamaráda se konečně přesvědčila i Efi, která se stala hrdou majitelkou první bakteriální brože.

Ta je tentokrát vyrobena nikoli z gumy, ale z filcu, opatřena brožovým můstkem a naprosto nezbytnými pohyblivými kukadly na koukání a vysílání potutelných pohledů.

Invaze bacilů pokračuje

Další z okatých bacilů jsou na světě - tentokrát nejsou jejich revírem záclony (kde skončili předešlí viráci), ale uši. 

Tento, uznávám, trochu nápadný crazy kousek je vyroben z pěny moosgummi a  doplněn pohyblivými očičky, to aby je bacilí kluci mohli pěkně kulit do širého okolí.

Bakteriální útok

Je to už přes týden, co se marně snažím zbavit se rýmy. Zatím se mě drží zuby nehty. Pro případ, že by se jí u mě přece jen brzy přestalo líbit, opustila mě a způsobila tak nekonečný stesk po hromadách posmrkaných kapesníků, jsem vytvořila sadu čtyř trvanlivých bacilů, kteří se chytnou a nepustí.

Jsou vyrobeni z pěnové gumy a korálků, nalepení na dřevěné kolíčky natřené akrylovými barvami. A protože jsem se do těchto potvůrek doslova zamilovala, čekejte v nejbližší době další virové kousky.