Jaro u Lemberku

Na květnovou družinovku jsme vyrazili do Jablonného v Podještědí, které nejenže na tento víkend ožilo poutí, ale především v jeho okolí viditelně tepalo jaro, všechno kvetlo a krásně vonělo. 


U Markvartického rybníku s námi kamarádili kačeři, nedaleko Lemberka jsme si prohlédli malý český čedičový stonehenge a napili jsme se ze Zdislaviny studánky, abychom lépe viděli. Jen prohlídku baziliky sv. Vavřince v Jablonném jsme si museli nechat ujít, protože tam právě probíhala mše. 


Naše cesta vedla přes Zdislavinu studánku, Lemberk, kde jsme po 126 schodech vystoupali až na věž, ze Lvové po zelené až téměř k Polesí a dále do Rynoltic. I s odbočkami mohla mít celá trasa kolem dvanácti kilometrů, ale sluníčko nám vesele připalovalo obličeje, a tak nebylo kam spěchat a bylo dost času na všechno, včetně svačiny :).

Fotky z naší dnešní výpravy najdete na mém rajčeti.

Jak nám dupou králíci

Při prohlížení několika zcela neuvěřitelných králičích stránek (některé z nich jsou k nahlédnutí tady) jsem zjistila, že je naše Pepina v oblasti informačních technologií naprosto zanedbaný tvor. A tak jsem se rozhodla, poreferovat vám o ní aspoň touto cestou...

Včera byla naše Pepi na operaci, což způsobilo dvě bezesné noci (před a po) celé rodině. Taťka se tedy urputně tvářil, jakože ho králík nerozhází, nicméně jsem přesvědčená, že ve skutečnosti trnul s námi, protože přes všechna doporučení se naší milé chlupaté nechtělo do jídla. Spala a trpěla a my jsme svorně trpěli s ní. Až v pozdním odpoledni se mi ji podařilo utáhnout na banán a mrkev. To zkrátka zklame málokdy. 

Dneska se už tváří vcelku vesele, dokonce i na kontrole na veterině působila víceméně statečně a co víc, vypravila se na svoji první vycházku (viz dokumentární foto výše, aneb náš králík je zkrátka fotogenický). Zatím tedy jen po pokoji, ale vzhledem k tomu, že se s chutí sobě vlastní pustila do okusování květináče a s ještě větším gustem se pokusila vecpat se mezi stěnu a skříň (to je zkrátka její věčné téma), myslím, že se nám brzo uzdraví. 

A abych nezapomněla, všem vám posílá králičí pusu (zvláště pak Kačí a Efi, které na ni usilovně myslely :)). Zájemci si ji mohou po domluvě vyzvednout u nás.

Není růžový, je červený

Jmenoval se Kuky, chtěl domů, ale nevěděl kudy. 

Měl nemožnou barvu a pořád se takhle usmíval...

Tak jsem se zase jednou vypravila do kina. Nechala jsem se zlákat skvělým trailerem, a cílem mého výletu za město se tedy stal nový snímek Jana Svěráka Kuky se vrací. Je to film napůl hraný, napůl loutkový, trochu fantazie a trochu skutečnost. Nemůžu se příliš pouštět do rozebírání děje, abych náhodou neprozradila některou z point, ale v podstatě je to příběh hračky, která je v zájmu čistoty vyhozena do popelnice a vrací se domů. V lese, do kterého uteče před zlými "pytlíky" ze skládky, se setkává s mnoha zajímavými "přírodními" tvory. I když by se mohlo zdát, nesnaží film se o žádnou ekologickou osvětu, a jestli ano, pak jedině tak, že dostanete chuť vypravit se ven a pořádně se porozhlédnout, jestli někde pod kořenem smrku není ukrytá lesní hospoda s chorošovým hostinským.

Film je zároveň akční i poetický, zejména díky překrásným dialogům, u nichž si uvědomíte, jak moc podobný humor může mít otec a syn. Před očima diváka se zde pomalu rozvíjí křehký vztah mezi Kukym a strážcem Von Hergotem, který, stejně jako ostatní lesní bytosti, umělými hračkami (a navíc mazlíky) programově opovrhuje. Semele se několik automobilových honiček, před kterými by mohl i Simír zblednout. 


Film má jedinečnou atmosféru, kterou kromě promyšlených loutek ještě více dokresluje moc pěkný a neotřelý dabing.

Myslím, že jestli jste film ještě neviděli, určitě stojí za to. První polovina byla sice na můj vkus trochu rozvleklá, nicméně zbytek to bohatě vynahradil. A pokud jste film už viděli, doporučuji ještě film o filmu. To abyste mohli žasnout nad tím, jací borci jsou loutkoherci.

Na truc a ještě bez obrázku

Kdybych měla foťák, mohla bych se vám pochlubit nejen slovem, ale i obrazem s výsledky své víkendové činnosti, během níž jsem stvořila tři exkluzivní brože a jedny výjimečně šílené korálkové náušnice. Ty jsou tak prazvláštní, že když jsem vyrobila jednu, váhala jsem, jestli by to neměl být konečný počet. Ale byla jsem přesvědčena, že jedna náušnice - žádná náušnice, a tudíž je v současné době na světě celý pár. A kdyby vás snad zajímalo, jak onen páreček vypadá, tak máte smůlu, foťák mám pořád v servisu (už 14 dní), nikdo nevolá, a tak to vypadá, že si ho tam asi nechají už napořád.

Čáry v Jirkově - málem bez ohníčku

Poslední dubnový den jsme se v celkovém počtu šest (jmenovitě Kačí, Zůza, Matěj, Zippy s Morou a moje maličkost) vydali do Jirkova na Humpálovic chatu. Hlavním lákadlem zájezdu byla (kromě buřta) pověstná Jirkovská vatra. K té jsme zamířili nedlouho po našem příjezdu. Vyšplhali jsme na kopec, kde se měl Matějem inzerovaný požár konat a jaké bylo naše překvapení, když jsme ani po důkladném ohledání terénu nenašli jedinou stopu po ohni. Smutně jsme tedy jen hleděli na protější kopce, které ohni disponovaly a za sborového nadávání na upadající kulturu vesnice jsme se pomalu vraceli do chaty. Při průchodu mezi domky jsme si neodpustili peprné poznámky ohledně ignorace tradic, protože jsme shledali, že nejenže se letos žádná vesnická vatra nekoná, ale nekoná se ani malý ohníček na některé ze zahrad a ještě k tomu zřejmě už celá vesnice dávno spí - soudě podle temných oken. Zkrátka a dobře, široko daleko pusto a prázdno.

A tak jsme si na zahradě zapálili oheň vlastní, který jediný mohl zmírnit naše hluboké zklamání. Jenže v tom to přišlo - jediný telefonát obrátil náš život o 180°. V jediné vteřině byla vyřešena záhada spících sousedů nedbajících čarodějnických tradic - celá vesnice se totiž za jasné ohňové záře veselila za hasičárnou, tedy asi o 300 metrů dál, než jsme předpokládali. Něco takového se nemůže stát nikomu jinému než nám.

Zbytek večera se nesl v příjemném a veselém duchu. Pokochali jsme se netopýrem na kruzích, zazpívali si řadu šlágrů, uvedli na pravou míru význam slova sentimentál (zkládající se ze dvou komponentů: senti + mentál), někteří z nás si ujasnili českou atletickou reprezentaci, Zippy vyvinul a dovedl k dokonalosti speciální běžecký styl "na Sáblíkovou" a  protože bylo celou dobu co dělat, nezbylo, než jít spát hluboko nad ránem.

I sobota stála za to - vstali jsme s písničkami z Rosy, dostali jsme kafíčko i čajíček, k obědu byli grilovaní pstruzi s bylinkovým máslem a odborně uvařenými brambory a jedinou sobotní nevýhodou tak bylo, že jsme se museli (i když neradi) vrátit za svými povinnostmi, nicméně plni zážitků z akce nejen poučné, ale i zábavné, místy až vcelku nebezpečně.

Senzační fotky se senzačními komentáři jsou k vidění u Kačí na rajčeti a u Matěje.