V zajetí představivosti

Při pátečním večeru jsem si pro zpestření monotónního studentského života uspořádala soukromý filmový večer. Sice jsem bohužel zapomněla jak na popcorn, tak na colu, což zpětně hodnotím jako zásadní začátečnickou chybu, ale na druhou stranu jsem nezapomněla na film, což by byla chyba ještě o něco zásadnější.

Volba padla na Imaginárium dr. Parnasse od režiséra Terryho Gilliama. Nevybrala jsem si ho náhodně. Od několika na sobě nezávislých zdrojů jsem zaslechla velmi nezávislé názory, ale dotazovaní se vesměs shodli na tom, že se nedokáží tak úplně rozhodnout, zda se jim snímek líbil či ne. Zajímalo mě tedy, co já na to. A víte co? I když docela dobře chápu, že film skýtá spoustu prostoru pro divácké rozpaky, mě se to líbilo! Dokonce docela dost.

Celý příběh balancuje na rozhraní skutečnosti a fantazie, je barevnou pohádkou, která se odehrává uprostřed šedé reality moderního města. Ve filmu se střetávají dva světy - "skutečný" a "pohádkový", nikdo se tomu nediví, nikomu to nepřipadá zvláštní. Má to tak zkrátka být. Záleží pak tedy jen na založení diváka a na tom, jak imaginárium uchopí - zda přistoupí na hru a stvoří si svůj vlastní svět (tedy spíše svět dr. Parnasse, kde se může dít cokoli), nebo se přikloní buď k pohledu racionálnímu a nebo třeba naopak k takovému, z jakého vycházíme např. při čtení pohádek. Myslím, že pro vnímání tohoto pozoruhodného snímku je důležité oprostit se od všech předsudků a očekávání, protože Imaginárium dr. Parnasse je směsicí všeho, co je nám důvěrně známé z jiných příběhů (smlouva s ďáblem, kouzelné zrcadlo, sirotek zamilovaný do dcery svého dobrodince...), ale právě jednotlivé příměsi a jejich neobvyklý poměr dávají filmu jeho na první pohled možná těžko pochopitelnou tvář.

Také musím uznat, že i když bylo natáčení poznamenáno tragickou smrtí Heatha Ledgera, představitele hlavního hrdiny, vybruslili tvůrci z této prekérní situace se ctí a řešení, ke kterému došli je zkrátka výborné. A to nejen proto, že jedním z "náhradníků" se stal (úžasný) Johnny Depp.

Na závěr jenom dodám, že rozumím všem, kterým se tento film třeba nelíbí, ale na druhou stranu myslím, že rozhodně stojí za to se na něj podívat - je na co, věřte, že nudit se určitě nebudete a názor si ostatně uděláte sami.

Máme doma místo psa...

...králíka!

Ne že by to v naší domácnosti byla nějaká novinka, ale přece jen se za poslední půlrok udála velká změna. Naše milá, bílá, flegmatická, zasloužilá a letitá Růžena nás opustila a na její místo si to přihopkala (nebo spíš byla přinesena) Pepina. To si totiž takhle Naty s Fojtem řekli, že život bez hlodavce* jako by nebyl a nadělili mi pod stromeček výše zobrazený exemplář.

A je to exemplář s velkým E. Pepina se silou své osobnosti okamžitě vetřela do přízně obou mých rodičů, získala čestné místo v kuchyni a za dva měsíce co s námi sdílí naše obydlí se naučila nevídaným kouskům. Objevila, že pod jídelním stolem se dají najít velké poklady, a stala se tak vcelku výkonným vysavačem drobků. Dále také zjistila, že pokaždé, když se otevře lednička, kouká z toho minimálně kus mrkve, a tak, když se chystáte dát si něco na zub, musíte se pořádně podívat, jestli vám něco nepanáčkuje pod nohama (z 99% tam najdete Pepinu). A už si taky dokáže sama vyskočit do květináče a trochu vyjednotit nové přírůstky.

Zkrátka a dobře, osobní vlastnictví králíka s sebou přináší spoustu netušených výhod a každá další z nich bývá vskutku ohromujícím překvapením. Kdybyste třeba zatoužili mít odborně překousanou nabíječku k telefonu, Pepina je v tom nepřekonatelná.

* Samozřejmě vím, že králík žádný hlodavec není. Ale zní to prostě líp :)